O Ganelunovi

V historii našich hradů je dost běžné, že se některého zmocní loupeživý rytíř, ale je jistě zvláštností, když si loupeživý rytíř pro své nekalosti hrad založí a je po něm i nazván. Na začátku 14. století si prý Helf z Linavy šikovně, avšak nelegálně přivlastnil majetky jiných šlechticů v takové hodnotě, že si mohl zbudovat nevelký, ale dobře opevněný hrad na vysokém kopci nad Bečvou.

Asi o sto let později vlastnil hrad Helfštýn mocný pán Kuna. Byl už letitým vdovcem a měl jedinou dceru Lidmilu. A protože Lidmila vynikala krásou i bohatstvím, přijížděli na hrad často urození mladíci, aby se ucházeli o její ruku. Všichni však odcházeli s nepořízenou, neboť hradní slečna už dobře věděla, pro koho bije její srdce. Byl to mladý panoš Ganelun, stojící ve službách jejího otce, mladík statečný i dobrosrdečný, ovšem chudý jako kostelní myš. A to byla těžká překážka. Pan Kuna nechtěl o lásce mladých lidí ani slyšet. A aby udělal jejich nadějím rázný konec, propustil Ganeluna ze služby a za večera ho vyhnal z hradu. Zoufalý panoš se vydal na cestu do tmavé noci. Kam se obrátit? Co si počít? Kráčel jako bezduchý, sám nevěděl kam, až nakonec vyčerpán únavou a hladem klesl na zem. Vtom před ním z temnoty zasvítily dva uhlíky. Zamrazilo ho, podíval se nahoru a hrůzo hrůzoucí! Leží pod šibenicí, na trámku se houpe a chrastí kostra oběšence a kousek od něj sedí veliký černý kocour svítící divoce očima.

Ganelun vyskočil a chtěl prchnout, ale kocour na něj spustil lidským hlasem: „Vzmuž se Ganelune! Vím, co tě trápí a znám také lék na tvé trápení. Jsem ochoten ti pomoci, aby Lidmila byla tvá. Dám ti kouzelný prostředek, který ti k ní jistě dopomůže. Ale ty mi musíš za tu službu také něco dát. Dáš mi prvorozené dítě, které ti Lidmila porodí.“ Zoufalý Ganelun váhal. Nemohl se odhodlat k takové strašné oběti. Ale když nakonec neviděl žádnou jinou záchranu ani pro sebe, ani pro Lidmilu, souhlasil s návrhem. V tom okamžení zasvítil blesk, zarachotil hrom, kocour popadl Ganeluna za ruku, vznesl se s ním do povětří, a než se užaslý hoch vzpamatoval, stál na nádvoří hradu. Tam mu vložil kocour do ruky zčernalou hrudku a pravil: „Dobře to opatruj a dbej, abys to měl stále u sebe. Je to smůla z hranice, na které hořela čarodějnice. Má kouzelnou moc a dopomůže ti ke všemu, co budeš chtít.“ S těmi slovy zmizel. Příští den vešel Ganelun do hradu, našel Lidmilu s otcem ve veliké hradní síni spolu s urozenými pány a rytíři. Kuna naléhal na plačící dceru, aby si vybrala jednoho z přítomných za ženicha. Tu se prodral Ganelun zástupem vpřed a zvolal: „Vyber si Lidmilo toho, kdo přemůže všechny přítomné v zápasu!“ Když hradní pán spatřil zapuzeného panoše, pohrdlivě se ušklíbl. Ganelun však sebevědomě dodal: „I kdyby vás tu, páni, bylo desetkrát tolik, se všemi bych se chtěl vypořádat.“ Všem přítomným zbrunátněly tváře hněvem a pan Kuna dodal posměšně: „Dobrá, když se tolik chvástáš, ukaž, co dovedeš.

Nelžou–li tvá ústa, bude Lidmila tvá.“ Bylo domluveno, že zápas se vybojuje mečem. Všichni se hned vyhrnuli na nádvoří. Uražení sokové se přeli o to, kdo půjde na řadu dřív. Brzy je však bojovný zápal přešel. Pod pádným mečem Ganelunovým klesl první, druhý, třetí a tak to šlo dále. Panoš neustal, dokud všechny nepřemohl. Nakonec mu padla šťastná dívka do náručí.

Brzy se slavila svatba. Po roce se manželům narodil synáček. Byl jako obrázek. Ale jednoho dne, když stál Ganelun nad kolébkou, připomněl si náhle hroznou úmluvu a ten tam byl jeho klid. Ustavičně bděl nad chlapcem a jen tuze nerad ho opouštěl. Uplynul rok, uplynul druhý a pořád nic. Nešťastný otec se uklidnil a zase pomalu zapomínal. Synek zatím rostl a byl čím dál roztomilejší. V deseti doprovázel otce na lov a dělal mu větší a větší radost. Konečně bylo synkovi dvanáct let. Toho dne oslavili na hradě s velikou slávou jeho narozeniny. Večer oslavenec ulehl a hned spal. Otec s matkou odešli do své ložnice a tam spolu ještě rozmlouvali. Srdce jim překypovala štěstím. Přiblížila se půlnoc. Vtom najednou prudké fialové světlo a hrozná rána, až se celý hrad otřásl. Zděšení rodiče hned chvátali do synovy komnaty. Na lůžku spatřili sedět černého kocoura. Zasvítil očima, zaprskal a byl ten tam. Jen sirný zápach po něm zůstal a na loži jejich mrtvý syn. Zesinalá matka klesla s výkřikem mrtvá k zemi a Ganelun si roztříštil hlavu o zeď. Tak hrad osiřel a hrdá budova od té doby pustla, až z ní zbyly jen zříceniny. Nešťastný Ganelun však nemá pokoje ani v hrobě a jeho duch prý bloudí hradními zříceninami dodnes.