Tajemství hřbitůvku na Chloumku

Přišli pomáhat i semoničtí sousedé. Odstavili všechen nábytek od stěn a ženské roztopily kachlová kamna v rohu místnosti. Nemocný ležel na posteli v obrovské spoustě pruhovaných polštářů. Na těle pak tolik bachratých peřin, že to vypadalo, jako by ho chtěli zadusit a ne vyléčit.

Ženské rozložily na rozpálené pláty jalovcové plody spolu s jalovcovým chvojím a záhy se výrazná vůně prodírala až do nejzazších koutů místnosti. Nešlo o vyhánění nějakých zlých duchů, jen a jen o pečlivou dezinfekci. Děvečka neúnavně přinášela zvenčí ze dvora stále čerstvě namáčené ledové obklady, které ženy přikládaly nemocnému na čelo. Když horečka nepolevovala, snažily se vpravit do jeho úst jen tak mírně povařené ovoce. Občas se u lože mladíka zastavila jeho matka. „Jak je, Jene?“ Ale trvalo to mnoho dní, než se jí dostalo odpovědi. Rychtářův Jan se prodíral ze světa horečky mezi své jen velmi obezřetně. Ne, nikdy nevěřil tlachavým starým bábám, které při dračkách dávaly k lepšímu příběh o tajemném nočním hlasu na kostelním hřbitůvku na Chloumku. A přece... Jak se tak probouzel do těžké vůně jalovce, vracel se mu stále znovu a jasněji jeho vlastní nedávný zážitek. Marně se ho tetička v Habřině snažila přemluvit, aby zůstal do rána. Nevěřil ani jí.

„Jeď alespoň, Jene, oklikou na Neznášov a přes Rožnov, vždyť koně máš dobrého.“ To tak, pojede-li rovnou úpadem mezi Chloumkem a Prašivkou, bude doma v Semonicích daleko dříve. A pak, koně má opravdu dobrého a venku pozdní listopadový večer je nejen báječně mrazivý, ale na východním obzoru vychází i jasný kotouč úplňku. „Babské tlachy,“ zasmál se, vyskočil na koně, urovnal si ještě za sedlem svůj dlouhý plášť a vyrazil. Čerstvě zmrzlá země skřípěla pod koňskými kopyty a Janův oř se snažil, aby jeho pán byl doma brzy. Krajina byla ozářena tlumeným měsíčním světlem a jiskřila drobnými ledovými jehličkami. Báječně se Janovi dýchalo, pára se valila z koňských nozder i z jezdcových úst, kůň svižně klusal do stráně a blížil se k cestě mezi dvěma bájnými vrchy.

Náhle, Jan nevěděl proč, v nejvyšším bodě cesty, těsně pod siluetou věže kostelíka svatého Václava, kůň zastavil. A Janovi se vzápětí docela vytratil dech z hrudi. „Nepohřbívejte, nepohřbívejte je, nepohřbívejte má děťátka, vždyť jsou živá...“ Zoufalý ženský hlas zněl zpoza hřbitovní zídky. Několik vyplašených sov vzlétlo ze svých úkrytů na nevysoké chloumecké zvonici. A úplněk stoupající za hřbitovní hradbou ověnčenou kříži tomu všemu dával pojednou až neskutečný jas. „Jsou živá, živá jsou má děťátka... Nepohřbívejte je, prosím...“ Hlas přešel v srdcervoucí pláč. Vzlyky a výkřiky. Janovi se zdálo, že to trvá všechno strašně dlouho, vlasy se mu hrůzou zježily, pak se mu vrátil dech a bodl koně do slabin tak, jako ještě nikdy předtím. Dolů ze stráně. Rychle k Jordánu. Pryč z těchto míst hrůzy. Jako by i kůň pochopil situaci. Letí. Už je tu potok. Leč místo skoku přes Jordán náhlý odskok stranou. Snad se lekl záblesku měsíčního světla na hladině.

A Jan, nepřipravený Jan, letí rovnou do ledové vody. Chvíli mu trvalo, než vyděšeného koně chytil, ale ke skoku přes potok ho už nepřinutil. Jen s obtížemi se dostali ke vzdálenému můstku přes vodu. A křik ze hřbitůvku se zařezával hluboko do Janovy duše. Teprve za můstkem se mohl Jan znovu vyšplhat do sedla. Šlo to ztěžka. Mokrý plášť i všechno ostatní na něm mrzlo a při každém pohybu neskutečně chrastilo. Snad právě to znovu polekalo věrné zvíře. Kůň se dal opět do nezvladatelného trysku. Alespoň tak rychle unikali žalostnému hřbitovnímu nářku. Před dveřmi stáje Jan neseskočil. Sesunul se. A poté ho zahalila svým pláštěm milosrdná mdloba. Hodně dlouho pak jezdil Jan od habřinské tetičky přes Neznášov a Rožnov. Až do chvíle, kdy při jednom večerním návratu potkal cestou mezi habřinskými usedlostmi podivnou trojici. Dva postarší lidé, muž a žena, spíše s obtížemi po cestě posunovali než vedli mladou dívku. A navíc jí muž svíral dlaní ústa.

Jen na chvilčičku se děvčeti podařilo uvolnit se ze sevření a Jan uslyšel známý hlas i slova: „Nepohřbívejte má děťátka, jsou přece živá...“ Dlouho se rodičům nešťastného choromyslného děvčete dařilo tajit tuto skutečnost před sousedy. Dlouho se jim dařilo přivést ji vždy bez pohromy z nočního Chloumku. Styděli se za dceřinu nemoc. Tak skončila cesta jedné pověsti a Jan se opět se svým koněm dostával do Semonic nejkratší cestou. Ale, věřte nevěřte, nové vyprávění v té době vznikalo ve velké světnici nedalekého mlýna Skořípky. Postarší sekerník zapřísahal všechny přítomné, že na vlastní oči, přísámbůh že na vlastní, viděl za posledního listopadového úplňku, jak se od Chloumku tryskem žene na koni jezdec. Jenže! To nebyl jezdec. To byl kostlivec. To byla sama Smrtka! Vždyť každá kost na ní hlasitě chrastila.

A tak raději zanechme milého pocestného sekerníka, aby dál omračoval mlýnskou chasu svým strašidelným vyprávěním a řekněme si, že právě takhle nějak vznikaly všechny naše pověsti... A nejen vznikaly. Možná vznikají i dnes, jenže o tom zatím sami nevíme.