Vodní paní

O VODNÍ PANÍ ZE SVOJETIC Dříve než na místě dnešních Svojetic vyrostly první chalupy a než lidé proměnili lesní mýtiny v pole a louky, rozkládaly se v kraji hluboké černé lesy. Mezi jejich stromy vyvěraly čisté prameny, zurčely potoky a v prohlubních se ukrývala lesní jezírka a tůně. Zdejší lesy nebyly opuštěné. Jejich ticho a vodní prameny střežila krásná a vznešená kouzelná bytost, které se říkalo Vodní paní. Nebyla zlá a lidem neubližovala. Naopak, poutníkům trpícím hladem a žízní ukazovala cestu k čisté vodě a pomáhala těm, kdo se v lesích ocitli v nouzi. Vodní paní se procházela po úzkých pěšinách vyšlapaných zvěří a přecházela od jednoho pramene ke druhému. Starala se o studánky, lesní tůně, jezírka i potoky. Prameny považovala za své děti a chránila je před každým, kdo by jim chtěl uškodit. Proto se do zdejších lesů stahovala zvěř, přilétali ptáci a nad letními palouky poletovali pestrobarevní motýli podobní létajícím drahokamům. Mezi lidmi se postupně rozšířila zpráva, že uprostřed černých lesů leží pokojné místo s dostatkem vody, zvěře a dřeva. Lidé se přestali lesa bát. Začali do něj vstupovat, kácet stromy a měnit lesní půdu v pole a louky. Tak mělo postupně vzniknout osídlení v místech dnešních Svojetic. Vodní paní před lidmi ustupovala stále hlouběji do lesa. Opuštěné studánky, potoky a tůně jim přenechala v dobré víře, že se o ně budou starat stejně svědomitě jako ona. Noví obyvatelé však časem přestali naslouchat šumění lesa a zurčení potoků. Nevážili si čisté vody, poškozovali prameny a více než o přírodu se starali o svůj majetek a peníze. Vodní paní proto vyslala na pomoc své služebníky – vodní víly, záhadná světýlka a lesní bytosti. Ti se snažili napravit škody způsobené lidmi, ale jejich úsilí bylo marné. Vodní paní nad zničenými prameny zaplakala. Její slzy dopadaly na zem, kde zkameněly a proměnily se v malé zelené kamínky, které za temných nocí tajemně světélkovaly. Nakonec se rozhodla lidi potrestat. Tvrdou nepropustnou skálou uzavřela většinu míst, z nichž vyvěrala čistá a léčivá voda. Lidé pak museli pro získání vody těžce pracovat, kopat hluboké studny a vrtat do tvrdého kamene. Vodní paní však svojetické prameny neopustila navždy. Jednou za čas vystupuje z posledních čistých vod ukrytých v hloubi lesa a přichází se podívat, zda se lidé již polepšili. Za takových nocí se na pavučinách objevují duhová světélka připomínající malé studánky. Otevírají se také místa, na nichž zůstaly zkamenělé slzy Vodní paní. Tato místa hlídá přízračná bytost, která dovolí poctivému nálezci odnést si jedno světélko domů. Má mu připomínat povinnost pečovat o vodu a krajinu. Pověst končí proroctvím: až lidé vyčistí prvních třináct pramenů, Vodní paní se vrátí, otevře skálu a znovu vypustí vodu s tajemnou léčivou mocí. Ta má dokázat uzdravit nejen lidské tělo, ale také srdce a duši.