O čertovi na Kumburku

O panu Markvartovi – prvním známém držiteli a předpokládaném staviteli hradu s horou Bradlec na půlnoční straně těsně sousedícím - totiž Kumburku - hovoří staré pověsti jako o pánu nepokojném. Ve válkách v daleké cizině nashromáždil prý značné jmění, za které vystavěl pyšný hrad, jenž nazval Goldenburg – Zlatý hrad. Střechy pánova vysokého paláce byly prý kryty pravým zlatem, veškeré kování i ozdobné prvky byly kombinací zlata, stříbra a drahých kamenů.

Zdrojem pro tuto okázalost prý bylo zdánlivě nevyčerpatelné pánovo bohatství, které bylo uloženo v pevných dubových okovaných truhlách v nejhlubším kumburském sklepení. Nikdo kromě hradního pána neměl do tohoto sklepení přístup. Nepočetní a rychle se měnící sloužící vyprávěli pak v podhradí o ohlušujícím rachotu a lomozu, které se o každém měsíci úplňku z těchto podzemních míst ozývaly. Nejděsivější byly pak zkazky o pachu síry a o jasném světle prodírajícími se následně kolem škvír přepevných dveří. Časem tak nenašel se již téměř nikdo, kdo by dobrovolně na hradě delší čas ve službě vydržel.

Jedním z nemnohých stálých pánových věrných byl moudrý zbrojnoš Havel, který již dříve s panem Markvartem nesčetná nebezpečná dobrodružství v daleké cizině prožil. Spolu s ním navrátil se zpět i do vlasti, kde na novém pánově hradě prožíval podzim svého života. I jemu běhal o každém úplňku mrazivý chlad po zádech, přesto se nikdy neodvážil pídit po bližších podrobnostech. Příčinou byl mu hlavně strach z hněvu pána samotného. Havel sice nebyl žádný bázlivec, již dříve však mohl na svých druzích poznat, jak krutě a bez milosti trestal Markvart sebemenší provinění proti svým příkazům.

Přešla dlouhá léta. Na Havlově i Markvartově hlavě přibylo bílých vlasů. Přišel pomalu den, kdy mělo uplynout dvacet pět od pánova návratu do Čech a od jeho rozhodnutí o výstavbě Zlatého hradu. S ubíhajícími dny rostla pánova nepokojnost a zloba, které následně přerůstaly v hrozivé výstupy a výpady proti lidem nejen v okolí. Veškeré služebnictvo i obyvatelé z podhradí raději opustili ze strachu z pana Markvarta zdejší kraj. Na pyšném oněmělém hradě zůstal nakonec spolu se zlým kumburským pánem jen Havel.

Den před výročím pánova návratu do vlasti povolal Markvart zbrojnoše Havla do svého paláce. Havel nestačil se diviti tomuto pozvání - a následně nevycházel ani z údivu z neskutečného bohatství v pánových komnatách. Nejen střechy, ale i vnitřní stěny a veškeré pánovy věci byly zhotoveny z nejčistšího ryzího zlata. Markvart povšiml si Havlova údivu a svěřil se mu následně se svým strašným tajemstvím. Uzavřel prý před výstavbou hradu smlouvu s čertem, který mu pak dlouhá léta o každé noci úplňku plnil jeho truhly dalším a dalším zlatem. Výměnou však požadoval za pětadvacet let Markvartovu duši. A čas, kdy si měl čert přijít pro slíbenou duši se nesmlouvavě přiblížil. Již následující den měl si pekelník odnést kdys přislíbené. Moudrý Havel se zamyslel a následně sdělil pánovi svůj plán, jak zkusit vyslance pekel lstí přemoci.

Druhý den úderem půlnoci, přesně dvacet pět let od neblahé úmluvy, objevil se v Markvartových komnatách pekelník, aby hradního pána odnesl s sebou do říše temnoty. Hradní pán se však dle Havlovy rady začal čertu vysmívat, dotýkal se obzvláště jeho síly, na které si ješitní pekelníci dost zakládají. Takovéto řeči pekelníka silně popudily a Markvart nakonec dosáhl svého cíle – zdánlivě bláhové sázky s rozohněným čertem. Ďábel pánu ve zlosti slíbil jako důkaz své síly přenést z místa za dnešními Prachovskými skalami na Kumburk převelkou tmavou skálu. Podaří-li se mu však skálu přenést do prvního kohoutího zakokrhání, vezme si s sebou nejen pána, ale zároveň zavalí přineseným kamenem samotný Zlatý hrad. Prohraje-li však čert, pozbude dávná úmluva platnosti a pánova duše bude zachráněna.

Podáním ruky potvrdili sjednané a čert vyletěl k místu, které mu pán vyznačil. Doletěl na místo a pevně sevřel mohutnou skálu ve svých chlupatých tlapách. Ale co to, skála, která se v kraji pískovcových skal zdála jen jakoby položena na povrchu, pevně drží v zemi a nechce se ani o píď pohnouti. Čert roste a vydává ze sebe veškerou sílu. Leč opět marně. Nakonec ve zlosti udeří do skály - a ta pukne na tři kusy. Pekelník uchopí vprostřed ležící největší kus a těžce vyletí s prvním nákladem k Markvartovu hradu. Na místě tak na něj dále čekají pouze trosky - dva nové osamocené skalní sloupy a kupa hrubého čedičového kamení. Čertovu cestu však ze zlaté střechy kumburské sleduje i Havel. Pekelníkova tmavá silueta každým okamžikem roste a mohutní. Havel neváhá a zapaluje od skryté svíčky velkou smolnou louč. Jasné světlo louče tančí po zlaté střeše, která začne z výšky zářit jako nové zlatavé slunko do širého kraje. Náhlá změna probudí i kohouty, kteří domnělý nový den začnou vítat hlasitým kokrháním. V ten okamžik znavený čert zlostně upustí skálu a navždy zmizí. Pánova duše je tak zachráněna. S příchodem skutečného svítání si Markvart povšimne v místech nedaleko svého hradu, kde čert svůj náklad upustil, nové mohutnější nižší skály tvaru půlměsíce - symbolu noci.

Na tomto skalisku ostrého tvaru pak nechá pro moudrého Havla vystavět nový pevný hrad, který je později nazván příhodně Bradlec. A místo za Prachovskými skalami, ze kterého čert skálu přenesl? I ono bylo později důmyslně využito pro stavbu přepevného hradu, který byl podle charakteru místa nazván příhodně Trosky.