O Jizbickém vodníkovi

Před dávnými a dávnými lety žil na Vysokově mladý Nývlt, s kterým, jak se říká, šili všichni čerti. Co on se toho navyváděl! A jejich čeledín? S tím si mohl podat ruce. Byli téměř jako bratři, samá lumpárna a taškařice. Ale za práci vzít uměli. Měli pole do svahu a to byla se vším veliká dřina.

Jedno na podzim povídá čeledín mladému, že se mezi čeládku přichomýtl jakýsi podivný vandrovník a hrál s nimi o knoflíky. Všichni všechno prohráli. A on se jen šklebil. Jeden z čeládky, Václav se jmenoval, se dopálil. Popadl první věc, co mu padla do ruky, a praštil jí neznámého. Vandrovník náhle zmizel. Místo něj tu stál statný kůň. Celý bílý. Zařehtal a už pádil pryč. K rybníku. A bylo jasno. Obehrál je hastrman.

Čeledín se zařekl, že to jen tak nenechá. Upletl si lýkovou ohlávku a čekal na vhodnou příležitost. Nečekal dlouho. Po pár dnech spatřil koně, pasoucího se na louce. Cpal se tou nejlepší trávou, zatímco krávy se sotva odvážily pohnout. To se ví, bály se ho. Mlátil kolem sebe jako šílený vztekem a příšerně řehtal.

Čeledín se požehnal křížem, opatrně se přiblížil a hop, přehodil koni ohlávku přes hlavu. Lýko zapůsobilo. Kůň zkrotnul jako beránek a dal se klidně odvést do statku.

A hned bylo na statku radostněji. Kůň sice moc parády nenadělal (dolní pysk měl mnohem větší než ten horní), ale zato zastal práce za několik chlapů. Utáhl i sebetěžší břemena, oral i vláčel, vše jedna radost. A neměl se u nich nijak zle. Hezky se o něj starali a dobře ho krmili. Nesměl ale dostat ani kapku vody. Děvečky dostaly přísně nakázáno, aby ani kolem něj s putnou vodu neprošli. Jinak že uvidí tu melu.

Jednou se všichni ze statku vydali do náchodského kostela na mši. Na statku tak zůstala jen mladá děvečka, co tam pracovala sotva měsíc. Poudačkám o zkroceném hastrmanu se jen smála. I teď, když jí před odchodem znovu upomínali, aby se koni vyhýbala, si myslela svoje. Myslela, že si z ní po celou dobu co tu pracuje, všichni tím hastrmanem utahují. Šla si po své práci a koně si nevšímala. Ale pořád jí ty řeči vrtaly hlavou. Nakonec se rozhodla: nebude tu ze sebe dělat kašpara. Koně napojí, a až se všichni vrátí, vyplísní je za to, jak si z ní utahovaly.

Šla a dala koni putnu plnou vody pod hubu. Ten se naklonil a sotva smočil pysk, zařehtal, vyskočil a splašený utíkal. To byla mela. A té škody co při svém útěku napáchal!

A další mela nastala, když se Nývltovi vrátily z Náchoda. Děvečka dostala kázání, možná i pár ran metlou, a až do rána měla co uklízet.

Od té doby zase museli všechno zastat sami. A ještě se obávali vodníkovi pomsty.

Ale ten už byl dávno pryč. Jen co se dostal do rybníka, sesbíral si své věci, a kvapně prchal pryč.

Nakonec se usídlil v Radechovském rybníce nad Náchodem. Z předchozích příhod se nepoučil a i tady páchal všelijaké lumpárny. Dělal ze sebe kulhavou kachnu a motal se lidem pod nohy. Kdo hned nezakopl, ten se po ní ohnal, a kachna-vodník za strašného kvílení uletěla. Dlouho tu ale vodníkovým žertům pšenka nekvetla. Jednou šel z Radechové do Náchoda na mši velmi pobožný sedlák. Měl ve městě ještě nějaké zařizování a tak se vydal na cestu ještě za tmy. U rybníka si vzpomněl na povídačky o hastrmanech a dostal strach. Aby se uklidnil, prozpěvoval si žalm „Kdož ochrany nejvyššího…“. Když však došel ke slovům „Protož příznaku nočního nebudu se nic báti…“ uslyšel jak mu kdosi nepříjemným hlasem šeptá do ucha: „šak tě žádnej nebere!“ Muž se ale nevylekal. Po chvilce si dodal odvahy, udělal do tmy velké znamení kříže a pronesl důrazným hlasem: „zažehnávám tě noční obludo, ať už jsi, co jsi, abys tu už nikdy více nestrašila. Co mohl hastrman dělat. Čekalo jej další stěhování.

Na mši v Náchodském kostele přišli lidé z širokého okolí. Mezi nimi byli i Mariškovi z Jizbice. Po mši se vraceli domů. Tetka pospíchala domů, zatímco jeji muž se coural vzadu za ní. Probouzelo se jaro a starý obhlížel, jak jsou na tom pole. Procházeli zrovna strží nad městem, když se k tetce připojil jakýsi panáček. Tetka jej pozdravila, on však jen něco zahuhňal. „Kerejpak vy jste?“ pokračovala tetka v konverzaci. „Jste zdejší? Nebo snad odněkud z kraje?“ Neznámému však do řeči příliš nebylo.

„ A co nesete v tom ranečku, že vám z něj pořád tak kape? To budou asi ryby, že? Anebo že by tvaroh?“ Tetka hořela zvědavostí. Nějak se jí ten člověk nezdál. Muž zase na půl huby něco zamumlal, že mu nebylo rozumět. Marišková si ale vedla dál svou. Že u nich, se dělá tvaroh, ten že je. Vychloubala se, jaké z něj peče skvělé buchty. Každý pátek. To prý je pochoutka. Široko daleko nepeče nikdo tak dobré buchty jako ona. Ať se někdy, až bude mít cestu kolem, staví a přesvědčí.

„Hmmm“ povídá ten mužskej. To bylo poprvé, co mu rozuměla. Tetka se na okamžik zastavila, aby si vytáhla kapesník, a když se narovná, chlap je ten tam. Jak se tak rozhlíží, kam se poděl, dojde jí její muž. Z výrazu tváře je vidět, že se kvůli něčemu zlobí. „Jsi normální?“ spustí hned na tetku. „To ti nestačí, že meleš tou hubou celé dny se sousedkami, že musíš mluvit i s povětřím?“

„To mám být radši němá jako ten, co se ke mě přichomejt?“ ohradila se popuzeně tetka.

„S tebou dneska vážně není něco v pořádku. Snad tě zmohlo to jarní sluníčko.“ Povídá ustaraně strejc. „Celou dobu jdu kousek za tebou a neviděl jsem kromě tebe živé duše.“

„ Jémine, poudám, že on to byl…“ zhrozila se stará Marišková. „Tak proto ono mu kapalo z toho rance. A já husa ho ještě pozvala domů.“

V pátek byla celá nesvá. Napekla pekáč buchet a jen co je vytahovala z trouby, už stál ve dveřích.

„Vítejte, tak se u nás posaďte a nabídněte si. Čerstvé jsou nejlepší. Jen si dejte pozor, ať se nepopálíte.“ povídá tetka přelaskavě. Strach s ní ale lomcuje. Strčila mu ošatku plnou buchet a odlila mu kafe. „Tu máte, napijte se, je se smetanou, to vám jistě příjde k chuti, když jste jinak jen o samé vodě.“ Polekala se, co to pověděla, a čekala co on na to. On ji však vůbec neposlouchal. Nasoukal do sebe poslední buchtu a bez rozloučení odešel. Od té doby přicházel týden co týden. Každý pátek spořádal pekáč buchet a zase zmizel.

Na svatého Martina se konal v Náchodě na rynku velký jarmark. Tetka tam kupovala od solnických ševců bačkory, a protože jí vyšly lacino, pořídila za to, co jí zbylo, perníky pro chasu. Jeden schovala na druhý den pro svého pravidelného hosta. Na statku však měli tuze mlsnou děvečku. Ten schovaný perník snědla a mimo to vylovila tučný škraloup z kafe, který míval nevítaný návštěvník tak rád. A to už byl pro něj vrchol. Vtrhl dovnitř, a ztloukl děvečku tak, že to několik měsíců odstonala.

Zařehtal jako kůň a zmizel. Na jeho pobyt upomínala jen louže na zemi. U Marišků si oddechli. Od té doby se už u nich hastrman nikdy neukázal. Odstěhoval se přes hranice k Ptačímu potoku pod Březovou a své neplechy teď tropí tam.