O hašteřivých permonících a lesní víle

V Českém Krumlově žili kdysi dva permoníci, kterým se tuze líbila jedna krásná lesní víla. Oba jí nadbíhali a do cesty jí nenápadně kladli roztodivné, třpytivé kamínky. Víle se ty drahokamy sice moc líbily, ale o permonících neměla ani tušení a o jejich náklonnosti nevěděla. Permoníci jsou totiž neviditelní i pro lesní bytosti – tedy přesně do té doby, dokud mají na hlavách své kouzelné čepičky. Jednou takhle u Dubího lesa kráčela tato víla a vůbec netušila, že ji jako stín doprovázejí její dva tajní ctitelé. Ti jí opět nosili do cesty barevné kamínky a ona se nad nimi radostně zastavovala a kochala se jejich krásou. Jednomu z permoníků se však toho dne dařilo nacházet o poznání krásnější kousky. Víla se nad jeho dary zdržovala déle a celá se nad nimi rozplývala. Toho druhého skřítka to natolik rozlítilo, že do svého rivala žárlivě strčil. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a strkanec mu okamžitě oplatil. Strhla se pořádná mela! Jak se ti dva mužíčci divoce kouleli a strkali, oběma odlétly z hlavy čepičky, a víla se tak zčistajasna stala svědkem pranice svých dvou tajných ctitelů. Hned jí došlo, o co tu jde, a oba vzteklé skřítky od sebe odtrhla. Smířlivě jim vysvětlila, že má ráda oba dva a bude s nimi mileráda kamarádit. A jako poděkování za všechny ty krásné kamínky, které jí do cesty nanosili, jim nabídla, že jim zatančí. Oba permoníci nadšeně souhlasili a za malou chvíli už fascinovaně pozorovali překrásný vílí tanec. V tom opojení však úplně zapomněli, že stále nemají na hlavách čepičky a jsou tudíž viditelní pro každého – i pro obyčejné smrtelníky. A tak se stalo, že jeden pocestný směřující do Kájova náhle u cesty spatřil dva malé mužíčky, jak soustředěně hledí na vlnící se trávu na palouku. Víla je totiž lidským očím skrytá vždy, pokud se sama nechce ukázat, a tak poutník viděl jen tančící stébla trávy. Když se k nim zvědavý muž chtěl přiblížit, vytrhl permoníky z tranzu. Skřítkové si v mžiku uvědomili svou chybu, narychlo si narazili čepičky do čela a okamžitě zmizeli. Překvapený poutník pak stál na cestě sám a do konce života si nebyl jistý, zda se mu to celé jen nezdálo.