Zlatý poklad na Prašivce

Není snad u nás místa, o němž by si lidé nevyprávěli, že skrývá nějaký poklad. Tak tomu vždy bylo i v okolí Prašivky. Nebylo zde snad člověka, který by netoužil poklad najít. A nebyl to poklad ledajaký. Odedávna se totiž v okolních vsích věřilo, že na bájné Prašivce je ukryt pavuz. A to pavuz zlatý. Když si kdokoli představil silné ráhno, které rolníci pokládali podélně na vysoko naloženou fůru sena nebo snopů obilí a tím ji zpevňovali, to byl totiž pavuz, přímo cítil obrovskou váhu onoho ráhna. A pavuz ukrytý někde na Prašivce měl být ne dřevěný, ale zlatý. Z tohohle pomyšlení se vskutku musela zatočit hlava každému.

Jenže ono to mělo háček. Spíše však pořádný hák. Onen zlatý pavuz mohl najít jen člověk naprosto poctivý. Člověk, jenž myslel více na druhé než na sebe, nikdy nikomu neřekl nic ošklivého, nikomu neudělal nic nečestného, ba dokonce se nikdy ani v myšlenkách neobíral něčím špatným. Leckdo si samozřejmě myslil o sobě, že právě takový je on a jenom on. A tak se čas od času na plochém vrcholu Prašivky objevila postava, která cosi horlivě hledala. Jenže vždy odcházela s nepořízenou. A tak se postupně začalo věřit, příliš hlasitě se o tom ale nemluvilo, že onen zlatý poklad může najít snad jen ještě ničím nezkažené dítě.

Jednou v létě pásli habřinští kluci na Prašivce stádo krav. Sehnali ho po ránu z celé vesnice. Stádo se poklidně popásalo na šťavnaté trávě, kluci zase v hustých korunách stromů na báječně zralých třešních. Rošťácky po sobě cvrnkali třešňové pecky, ovšem ty největší si pečlivě schovávali. Chtěli je nejprve vysušit a potom z nich vystrouhat drobné kroužky, z nichž by sestavili krásný přírodní řetízek tatínkům k jejich kapesním hodinkám. Každý z hochů si pro sebe obsadil jednu třešeň. A jak tak již poněkolikáté seskočili, aby dali dohromady rozběhnuté stádo, zazdálo se jednomu z nich, že v rýze pod jeho patou na okraji svahu se cosi zablesklo. Jako střípek sluníčka. Jenže povinnost je povinnost. Taková kráva je přednější než nějaký přelud.

Ale nedalo mu to. Tisíckrát přece již slyšel pověst o místním pokladu. Když vpodvečer sehnali stádo dolů do vesnice, vrátil se sám opět ke své třešni. Zaryl patou do země. Nebyl to přelud, nebylo to mámení. Objevil se sice zašpiněný, ale zcela jasně zlatý peníz. A když pak navíc použil sukovatou starou větev a ostrý kámen k dalšímu hloubení, narazil na jakousi zelinkavou pomačkanou nádobu. A v ní plno zlatých mincí, právě takových, jako byla ta, kterou měl již v kapse. I stříbrňáky však bylo vidět. Srdce se mu rozbušilo tak, že to jistě musilo být slyšet až dole v Habřině. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Přece jen si ale netroufal kopat dál. Pečlivě tedy zakryl místo pod třešní a úprkem hnal domů. Na otce svou novinu ve světnici přímo vychrlil. Jednou. A musel podruhé. Potřetí. Matka mu starostlivě osahávala čelo, zda netrpí nebezpečnou horkostí. Blouzní? Zkrátka, nevěřili mu.

Až zlatý peníz, který chlapec vytáhl z kapsy, je zviklal. Neprodleně se otec se synem vydali na Prašivku. Ano, pod třešní v měděné nádobě slušné velikosti ležel zlatý poklad. Netknutý. Nebyl to zlatý pavuz, kláda zlata, ale zlaťáků a stříbrňáků bylo tolik, že z toho až oči přecházely. Nádobu vyzvedli ze země, naložili na trakař, překryli trávou na krmení a celý poklad tak dovezli domů. Dlouho otec usilovně přemýšlel, jak s ním naložit co nejlépe. Uvědomoval si, že za náhle získané bohatství vděčí svému synovi, a proto se rozhodl, že proň poklad rozmnoží. Bylo to jistě správné rozhodnutí. Někomu totiž ani deset pokladů k ničemu dobrému nepomůže. Hospodář postupně nakoupil ty nejlepší a nejúrodnější role v okolí, po čase zvelebil chlévy a postaral se o koňský potah, nakonec pak vystavěl i pěkné nové prostorné stavení. Usilovnou prací rozmnožoval spolu se ženou a synem zlaťáky z Prašivky. Jen jeden přepych si dovolil. A to ještě na výslovné přání svého syna. Místo řetízku z vystrouhaných třešňových pecek si koupil ke svým kapesním hodinkám sice jen tenký, ale přece jen zlatý řetízek.

Když odešel k předkům, zůstaly hodinky se zlatým řetízkem synovi. I jemu při každém pohledu na ně připomínaly plynoucí čas i zlatý poklad, který mu tak nečekaně kdysi Prašivka poskytla.

Ale i to, že práce generací může poklady měrou až netušenou rozmnožovat.