Nešťastná Maří

Po dlouhá staletí mohli pocestní spatřit na polí mezi Hoříněvsí a Benátkami veliký kámen. A místní obyvatelé mohli posloužit touto pověstí.

Stalo se to kdysi v dobách, kdy okolím procházela Žižkova polní vojska. Chtěla poučit kališnické pány Čeňka z Vartenberka a Bořka z Miletínka, že zrazovat hnutí se nevyplácí.

V Hořiněvsi v té době žil mladík jménem Myslibor. Zakoupil se zde v malém statečku. I on byl původně členem polních husitských vojsk, a tak byl velice nerad, když v polovině dubna Léta Páně čtrnáctset dvacet tři se pojednou na jeho dvoře objevil poměrně velký oddíl kališníků. A samí známí. A hned k němu. „Takhle si žít! Ty nevíš, co je teď tvá povinnost?“ Myslibor věděl, že se cosi u Hořic na Gotthardu chystá, ale právě teď?

Zanedlouho měl totiž slavit sňatek s nejkrásnější dívkou ve vsi, se sličnou Maří. Nevěsta již měla nachystán svatební šat. A těšili se oba na svůj slavný den. Ne, vůbec se Mysliborovi nechtělo do boje. Ještě před nedávnem by se vůbec nenechal prosit, ale teď? Jenže žádné výmluvy mu nebyly nic platné. „Nemáš koně? Chybí ti zbraň? Nevadí, všechno máme,“ halasí bývalí spolubojovníci.

A tak musel Myslibor s pravdou ven. Aby si snad druhové nemysleli, že není dost horlivý ve věci kalicha. „Svatba? Teď je tě třeba na bojišti. Svatba musí počkat. V pokojnějších dobách ji pak oslavíš daleko radostněji.“ A tak mu nezbylo nic jiného, než se vypravit za nevěstou. Maří se nejprve zarazila, když ho uviděla ve válečném odění s kalichem na prsou. Zbledla. Protože však měla ráznou povahu a s překážkami se vždy dokázala poprat, otřepala se velice brzy. „Vezmi mne s sebou,“ prohlásila, „husitské ženy přece bojují po boku svých mužů za naši spravedlivou věc.“ „Ne, to nejde, Maří...“ „Chci být vedle tebe, chci ti pomáhat, co když budeš raněn?“ vedla si dál svou

„Ne, počkej tu na mě, vždyť dá Bůh, že se k tobě vrátím.“ Konejšivě jí hladí vlasy. Nechce ji vzít s sebou, připadá mu příliš mladá a příliš křehká na vojenské útrapy. „Ne, opravdu to nejde.“ A s těžkou myslí, ale chvatně se rozloučí a spěchá ke koni. Jeho oddíl již cvalem mizí kamsi směrem k Benátkám. Maří se slzami v očích hledí za ním. Jenže, jsou tyto slzy slzami bezmocného bolu, nebo odvážného rozhodnutí zamilovaného děvčete? Jako vítr se otočila na podpatku a vrazila do konírny. A sedlá prvního koně, který jí přišel pod ruku. Kolikrát jen se dívala na otce, jak sedlá. Proč by to nedokázala ona sama? Proč by zde měla jen s rukama v klíně čekat? Nespát starostmi o drahého hocha?

Vyšvihne se na koně a vyráží ze vrat. Prach zvířený oddílem již dávno opět leží líně na cestě, ale ona přece zná cestu ke Gotthardu. Benátky, Hněvčeves, Třebovětice, Jeřice, Březovice a je tam. Pobodla koně. Dubnová příroda kolem právě počala hýřit zelení a prvními jarními květy. „Budu s ním, jenom s ním...“ A tak, jak to viděla u otce, opět pobídla koně k rychlejšímu cvalu.

Jenže zvíře nebylo zvyklé být řízeno ženskou rukou. A tak se vzepjalo. Byl to jen okamžik, chvilenka.

A Maří již leží ve voňavé trávě, ale vůni nevnímá. Splašený kůň se žene poli cestou necestou a zbaven nezvyklého břemene mizí v dálce.

Lidé, kteří tou dobou pracovali na poli, viděli, co se stalo. A okamžitě běželi na pomoc. Místo zraněné dívky však našli jen chladnoucí mrtvé tělo. Oplakali její lásku a pohřbili Maří na místě, na němž ji zastihla smrt. Na její hrob pak přivalili obrovský kámen. Po staletí na Maří v Hoříněvsi vzpomínali. Stala se jim jakýmsi symbolem lásky, která jde až za hrob. A mladá hoříněveská děvčata každým rokem zdobívala její rov prvními jarními květy.

A Myslibor? Snad zůstal ležet mrtev na gotthardském bojišti. Snad se tak snoubenci, které rozdělil nelítostný život, spojili alespoň na věčnosti, která nezná nenávist ukrutných pozemských bojů. Dnes už nenajdeme onen veliký kámen, jen pověst zůstala.