Obětová hra a její pověsti

Po porážce Tatarů pod Hostýnem rozběhly se tatarské hordy po různých krajích Valašska a několik jich vniklo i do tzv. Záhoří, jak se Luhačovsko do dneška jmenuje. Nejpočetnější proudy Tatarů táhly od Provodova na Nevšovou a Slavičín, zanechávajíce na svém náhlém ústupu všude hotovou spoušť, neboť nešetřili nikoho a ničeho. Na Záhoří se utábořili v úzkém údolí Nevšovského potoka mezi sráznými vrchy. Zadní voj, který kryl záda a bok prchajících, utábořil se o něco dále na jih pod Obětovským vrchem, kde hlavně střežil Vítovskou cestu. Tábor Tatarů byl v pověstné rokli mezi Velkou Kamennou a Obětovou horou a o něco dále nad silnicí měli sroubené ze dřeva a kamene vysoké hradby, které je měly chránit před náhlým přepadením. Jedné tiché tmavé noci, když již ohně byly uhašeny a vše v táboře spalo, jen strážce a snad i zajaté a ke kůlům přivázané ženy bděly, tu jeden ze strážců, který ležel klímaje pod obrovským balvanem, jenž sloužil Tatarům za stůl, zaslechl podivný šramot. Hluk se stále stupňoval, takže k ránu to byl již velmi hlasitý lomoz, na který upozornil ihned hlídkující Tatar své představené. Poněvadž hluk zazníval zpod balvanu, poděsil nejdříve pověrčivé Tatary, takže se seskupili k poradě, při níž dospěli k názoru, že pod balvanem bude asi nějaká podzemní chodba a proto bude nutno přesvědčiti se. Když byl balvan podkopán, objevil se pod ním tmavý otvor, z něhož se vyvalil teplý omamující plyn. Vzápětí nato ozvalo se vření a z otvoru se vydrala hustá špinavá pěna, které stále přibývalo a počala se již valit jako láva ze sopečného jícnu. Pojednou pěna s velkým sykotem vystříkla na všechny strany a z otvoru vytryskl proud špinavé smrduté vody. Tataři stáli jako omráčení, a když na ně začala dopadati sprcha, rozběhli se na všechny strany, avšak podivně páchnoucí voda mohutným prudkým proudem valila se s hukotem prchajícím v patách, což nejen zvýšilo hrůzu Tatarů, nýbrž způsobilo mezi nimi velký zmatek. Ve velkém strachu, že se proti nim vzbouřila i sama příroda, uprchli a zanechali pod Obětovou všechnu svou kořist, pozůstávající z velkého množství zlata uloupeného z moravských chrámů a ponechali zde i zajaté ženy. Vytékající voda razila si cestu s takovou prudkostí, že během krátké doby vymlela si mohutný žleb, kterým se valila jako po průtrži mračen. Obkopaný kámen byl vodou konečně podemlet, takže sesedl a zapadl do hlubokého otvoru a rázem tak přerušil záhadný proud, který Tatary tolik vyděsil.

O ovčákovi a zeleném hadovi:

„ Dyš sem býl ešče ogařisko, pásávali sme na Objetovéj ofce. Bylo to v nedělu. Klekání bylo už odzvoněné a vypravjali sme sa dóm. Pečeňáky už byly zezené, tož sme tahli slámky, kerý jako ostane přes noc hlédat. Trefilo to na mňa a na Malaníka. Mněsíček svítil jak rybí oko. Pozohlídáme sa po stádě a vidíme, že sa nám ofce strácajů; tož my, zbadaja to, pjekně sme sa potichučky za něma přikrádali, gde enom idú. V jednom místě, na luhačovskej straně hory, trčávaly ze zemně dva veličajzné kameniska, zarostené kolem dokola líščím, svíbím a kapradím. Dyš slnko velice pražilo, tož aj svině nám tam utěkávaly a ftom chrástí sa schovávaly. Pravívali nám staří pamnětníci, abychom sa tom místu vyhýbali, lebo že sa tam stáva neščestí. Že sú tam snáť jakési důřiska a z nich že je čuť negdy veliké syčání. Ale my jako ogaré, čerta sme dbali, toš celí rozgarášení, hybaj s Malaníkem aj tam hledat ofce. Ale tam ich nebylo. Mohlo být už při desátéj hodině. Lhocané jeli z gréfňákem z brockého jarmeku, tož sa ich ptáme, a oni povídajú, že viděli jakési ofčiska u panskej kozárně ( nad náměštím). Utěkali sme tam a opravdu, našli sme ich na ty zboky až u Gábovky. Byly celé mokré a tři nám chybovaly. “ „Gdysi, dyš utěkali Tataré od Hostýnka – šak ich snáť mněl vést jakýsi kaňofský pasekář – toš také ložírovali prám u těch kamenisk. Šak ich bylo moc tedová – taková hranica! – že ani vjetr pod ňu nemohl fúkat. Ti Tatařiska, najeza sa, poléhali si , ale do rána byli fšeci podávení od zeleného hada. Bylo to r.1663, zelený had byl kysličník uhličity, unikající z puklin země, kterým se otrávili.

Podle téhož vypravěče i podle Karolíny Skovajsové z Pozlovic a Marie Pláškové z Horní Lhoty se ztratil v podzemí Obětové Bačův ovčák z Petrůvky s celým stádem. Po dlouhé době ho našli ve žlebě u Nevšové celého zkřehlého a prošedivělého, nechtěl říci, co všechno viděl, jen mluvil o solných sloupech v Obětové, jak je ovce lízaly. Na druhý den zemřel.

Pověst o ovčákovi a soli

„Och, bývalo u nás prvej ofcí velice moc. Pásávali ich ofčáci s každej dědiny, a aj páni ze zámku mnějávali veličajné stáda. Luhačofský (panský) ofčák také pásaval a hónil ich dycky dóm napasené jag bečky, ledvá sa převalovaly. To bývalo tak. Dycky, jak přišlo poledně, tož sa mu ofce gdesi potratily a on ich moséval hledat. A toš jednúc, dobjehňa ich, vidí, jak sa u žídla napájajú až do rozpuku. Toš koštuje také tú vodu a zbadaja, že je slaná, vzál motyku, začal kopat a přišel na súl. Zdovjeděl sa jaksi o tom hrábje a boja sa, že by mu súl fšecku rozkradli, toš kázal ofčáka zabit. Ale vjeřte , mosí byt na tom cosi pravdy, lebo z čeho by tá slanica byla slaná. Aš préj sa snáť fšecka súl ve Vjeličce vybere a bude o nu veliká bída, toš sa má začat kopat aj pod Objetovú.“ Podle jiné verze zabili ovčáka vesničané ze strachu, aby se to „hrábje“ nedověděl a neznemožnil jim dolování soli.

Ve večerních hodinách se dějí na Obětové opravdu divné věci. Zemřelý hrabě Serenyi, který podvodným způsobem získal od představitelů obce obecní pozemky, jezdí za podivného kvílení po hoře v černém kočáře taženém bělouši. Pozor na to, abyste při své cestě nepotkali některého z černokněžníků, kteří vlastnili zlaté klíče od pokladů ukrytých v hoře. Poklady jsou zlaté a sedí na nich kohout, stříbrné, jež hlídá kachna, a solné hlídané husou.