O tajemné bílé ruce

O tajemné bílé ruce. Na starobylém a rozlehlém hradě v Chebu pobýval v dávných časech díky přízni hradních purkrabích i nemalý počet sloužících. Mezi nimi i jedna kuchařka s dcerkou Madlenkou. Sama paní purkrabka byla Madlence za kmotru. Když děvče pomalu odrůstalo dětským hrám, naučila jej paní purkrabka umění vyšívat na bílém kmentu a na hedvábí. Madlenka byla zručné, učenlivé a dobromyslné děvče a brzy se o její dovednosti dozvěděly i bohaté paní ze širokého okolí. Když navštívily chebský hrad a paní purkrabka jim s pýchou otevřela truhlu, přebíraly se Madlenčinými výšivkami a jedna přes druhou vzdychaly nad tou krásou. A toužily mít něco takového i pro sebe. Paní purkrabka nebyla skoupá na groš, práce tedy Madlenka měla na celé dny a dobře se jim s matkou dařilo. Avšak přišly i horší časy. A to tehdy, když matka kuchařka musela s nečekanou nemocí ulehnout na lůžko a Madlenka místo ní musela zastat práci v kuchyni, doma uklízet a prát, o nemocnou matku pečovat a na vyšívání už nezbýval čas. Paní, uvyklé na neustále novou a novou vyšívanou krásu, se zlobily a některé netrpělivé si záhy našly jinou vyšívačku. Do malé domácnosti ve stavení u staré hradní věže se vkradla nouze. Jednoho pozdního večera smutná Madlenka vzala z komory poslední košík hrachových lusků a začala je na stole přebírat. Hrách, padající z otevíraných lusků do misky, jemně šelestil. Vtom se puklinou ve starém zdivu nad stolem znenadání protáhla bílá ruka a nastavila dlaň. Madlenka se zjevení tak lekla, až vykřikla. Otočila se honem po matce, ale ta spala tvrdým spánkem. Madlenka nevěděla, co si počít, ale protože bílá ruka tam zůstávala s nataženou dlaní, napadlo ji vzít hrst lusků a zlehka je do dlaně vložit. V tu chvíli ruka zmizela ve zdi a nebylo po ní ani stopy. Když se matka probudila, bylo jí trochu lépe. „Měla bys, holka, chvíli zase sednout k vyšívání a zkusit něco prodat na trhu,“ radila dcerce. „Abych nezapomněla, měla jsem v noci takový zvláštní sen. Zdálo se mi o bohatém rytíři, jemuž jsi se zalíbila a on tě odtud odvedl. Snad se už přece jenom něco k lepšímu obrátí..!“ Madlenka si vzpomněla na zjevení bílé ruky, ale neřekla o ní nic a dala na matčinu radu. Ve volné chvíli vyšila bílý kmentový šátek s jemným květinovým lemováním. Ale na trhu s ním nepochodila. Rozmrzelé a uražené paní ohrnovaly nad krásným šátkem nos. „Co s takovou bílou onucí? Ta je dobrá tak leda do hrobu!“ Madlenka utekla domů s pláčem. Co naplat, život je někdy takový. Setřela slzy a vzala opět košík hrachu k loupání. Sotva první hrachové kuličky zazvonily v misce, protáhla se zase skulinou ve zdi bílá ruka a opět nastavila dlaň. Tentokrát se už Madlenka neulekla. Vzpomněla si na matčin sen o bohatém rytíři a nasypala do dlaně lusků, co se do ní vešlo. A ruka s nimi zase kamsi zmizela. Příští den bylo Madlenčině matce už docela dobře a vrátila se ke své kuchyňské práci. Madlenka teď měla čas na vyšívání a její ruce vykouzlily další šátek olemovaný něžnými lístečky, v rohu s věnečkem z vrbového proutí. Když se ale matka vrátila domů, ani ona neměla pro Madlenčino dílo pochopení. „Já nevím, holka, co se s tebou děje? Pravda, šátek je to krásný, ale je tak pro pannu do hrobu, ne na veselku. Musíš se, Madlenko, vzchopit a vyšívat růžičky, veselé kvítky. Uvidíš, že právě takové šátky budou bohaté paní rády kupovat!“ „Kdo ví, k čemu to ještě bude dobré,“ povzdechla si Madlenka, když uklízela vyšívání do truhlice pod okno. Ráno zase Madlenka brzy vstala a zatopila na ohništi. Jen se dala do práce, puklinou se opět nad stůl ve vší tichosti protáhla bílá ruka. Madlenka se ohlédla po matce, ale ta přebírala na lůžku růženec a ničeho si nevšimla. Madlenka honem zaběhla do komory pro zbytek hrachových lusků, všechny je nasypala do dlaně ruky a dívala se, jak mizí ve staré zdi. Vtom se ale puklina ve zdivu znovu rozevřela a z ní proudem padaly zpátky na stůl tytéž hrachové lusky, ale celé ze zlata! Jak o sebe drahý kov cinkal, obrátila se ke stolu i matka a obě s údivem hleděly na to třpytivé nadělení. Když ustalo, po puklině ve zdi najednou nebylo ani památky. Sotva se Madlenka vzpamatovala, uložila nenadálé bohatství do košíku a na matčinu radu je běžela ukázat paní purkrabce. Ta se moc divila a děvče jí muselo celý příběh o proměněném hrachu vyprávět. Nato purkrabka zavedla Madlenku za purkrabím, aby i on o všem věděl. „Ty říkáš, děvče, že to byla bílá ruka, která ti ten poklad dala? Tak na to se musíme ještě dnes podívat. Cos dostala, to si nech! Ale tím ostatním, co z pokladu najdeme, poctíme našeho falckraběte. Vezmu pár lidí a zeď se musí rozkopat. Ty nám jen ukážeš, kde se to zjevení stalo!“ Madlenka plaše namítala, aby k nim purkrabí žádné lidi neposílal, že matka ještě není zcela zdráva, ale ten jen mávl rukou a ihned svolával pacholky. Zedníci ze staré zdi vylamovali kámen za kamenem, ale na žádnou tajnou chodbu ani poklad nepřišli. Když rozbili půl zdi a nic, nařídil netrpělivý purkrabí kopat i z druhé strany ve starém sklepení pod věží. Madlenka měla co dělat, aby tu spoušť ve světnici po nich uklidila. Teprve třetího dne narazili pacholci v základech věže na dutinu se zazděnou kostrou neznámého rytíře, který měl jednu ruku bílou a vedle té spočíval velký drahocenný meč. Jedni soudili, že to byl jistě nějaký bohatý vévoda, jiní zase usuzovali na nějakého rytíře lapku, jichž bývalo v kraji vždycky dost. I Madlenka se na mrtvého přiběhla podívat. Oči přitom měla plné slz. A když viděla, že nebožtíkovi kopou u kaple řádný hrob, zaběhla domů a přinesla svůj bílý vyšívaný šátek. „Dejte mu ho do hrobu,“ prosila purkrabího. „Nebýt jeho dobroty, zle by se nám s matkou vedlo!“ Purkrabímu to sice zprvu po chuti nebylo, ale nakonec svolil. Před pohřbením byla tedy bílá ruka neznámého rytíře převázána dívčiným šátkem. Bylo z toho na hradě i ve městě plno řečí a pozdvižení. Ale Madlenka od té doby chodila jako tělo bez duše. Matka se jí sice uzdravila a opět pomáhala v kuchyni, děvče však nemělo u práce žádné stání. Sotva něco málo Madlenka vyšila, už se toulala dole u řeky. Na hrob neznámého rytíře nosila hrsti petrklíčů, které na lukách u řeky rozkvétaly. Paní purkrabka ji sice napomínala, ať si hledí své práce, neboť bohaté měšťanky teď chtěly od Madlenky nová a nová vyšívání. Tu ale nic netěšilo, ani nabyté bohatství, stále jen myslela na onoho tajemného rytíře, až ji jednoho dne našli v řece utopenou. „To si ji ten mrtvý opravdu povolal k sobě, z tohoto světa odvedl,“ hořekovala matka. Purkrabího sloužící vykopali u kaple nový hrob vedle hrobu rytířova a Madlenčino tělo do něj uložili. Dcerce dala matka kolem hlavy bílý šátek s vyšívaným věnečkem, aby byla jako nevěsta. Pohřeb se odbyl v tichosti a od té doby se u staré hradní věže už nic tajemného neudálo. Přesto se jí lidé ale vyhýbali. Zlaté hrachové lusky se nakonec ocitly ve zlatnických dílnách, kde z nich mistři zlatníci vytvořili rozličné šperky, hlavně prsteny pro snoubence. Vymysleli také náušnice se zlatými hrášky - a ti nejdovednější mistři je tu dělají z tradice dodnes.