Pověst o založení Vyškova

Po krátkém popisu kraje u Vyškova následuje stručný povahopis Hanáků a pak popis města Vyškova. Založení a původ Vyškova má vysvětliti pověst, čerpaná prý „z jakýsi starých spisů, víry hodných“. Pověst zní takto:

Před dávnými časy, v těch dobách, kdy v našich zemích vládl mocný Samo, černaly se tmavé hvozdy na místě, kde stojí dnes Vyškov. Nebylo ani dědin v okolí a řeka vlekla se zvolna tichými, divoce zarostlými bažinami. Na jihovýchod odtud vyrůstal ze zvlněné půdy příkrý vrch a na něm stál hrad Orlov. Založil jej před lety smělý lovec Jacek, který tu na vrcholku hory našel orlí hnízdo s třemi orlíky. Podle orlů pak nazval hrad i rod svůj, jenž se tu trvale usadil. Přešla léta a hrad obýval mocný pán Radimil z Orlova, jehož dcera Viška stala se manželkou Samovou. Měl sice Samo dvanáct žen z krve slovanské a s nimi 22 synů a 15 dcer, ale ze všech nejmilejší mu byla Viška. Urostlá postava, krása pohledu a líbeznost pohybů pojila se u ní neobvykle s odvahou a silou. Dovedla celé dny stříleti z luku, honiti divokou zvěř a leckdy na lovu zvedla uštvané zvíře se země docela lehce a nesla je v rukou velký kus cesty. S posvátnou hrůzou všichni k ní hleděli, když se zabývala kouzly, nebo když s tváří nadzemsky změněnou a očima planoucíma u vytržení věštila události budoucí.

V těch dobách vytáhl Samo do pole proti Avarům a Viška, která jindy svého manžela věrně doprovázela na výpravách válečných, odebrala se k svému otci na hrad Orlov, aby tu očekávala dítě, které se jí mělo naroditi. Doprovázena družinou a otcem svým Radimilem, usedla jednou na návrší proti hradu Orlovu tváří k východu slunce a zachvácena věšteckým duchem, s hořkým pláčem předpověděla, že se jí brzy narodí syn, ale že jemu i matce jest osudem určena smrt, která je oba hned uchvátí. Věštila i rozkvět a velikost říše moravské, její vzrůst i pád a zase opětné vzkříšení a slavnou vládu nad zeměmi sousedními. Pak obrátila oči k hustému lesu nedaleko Orlova v údolí řeky se prostírajícímu a řekla, že tam bude místo posledního odpočinku pro ni i jejího syna, jemuž určila jméno Samoš. Objímala vzrušeně otce a prosila ho, aby dal po smrti její i syna Samoše spáliti těla, a popel obou aby uložil do kamenné nádoby. Pak měl zavolati jejího bělouše, na němž tak často doprovázela svého manžela do bitev, nádobu přivázati k sedlu a pak koně volně pustiti a sledovati jeho cestu. Až se bělouš zastaví v lese u vysokého dubu, označí sám místo pro mohylu: kde třikrát pravou nohou zahrabe, tam vyprýští ze země pramen čisté vody. Na tom místě má se popel uložiti do země a u nasypané mohyly mají se konati o výročí její smrti zápalné oběti za zpěvu žalozpěvů na usmíření bohů. Kouzelná moc pak způsobí, že pramen utvoří u její mohyly studánku, do níž přejde věštecký dar, od bohů Višce udělený – kdykoli Moravané vytáhnou do boje proti nepříteli, bude studánka věštiti šťastný či nešťastný výsledek; čeká-li je vítězství, bude voda jasná a průhledná až na dno, bude-li souzena porážka, pak zrudne voda do krvava a povrch se pokryje popelem.

Tak věštila Viška osud sobě i své zemi. Marně se snažil Radimil ji uklidniti, marně obětoval bohům na odvrácení zlé sudby. Po několika dnech splnila se věštba a Viška odešla na věčnost krátce po smrti svého novorozeného syna Samoše. Zarmoucený otec vyplnil její přání, dal snésti na nádvoří Orlova hranici vonného dříví a spálil obě těla. Popel vložil do kamenné nádoby a zavolal, jak si Viška byla přála, jejího bělouše, k sedlu mu přivázal nádobu a za nářku a zpěvu žen pustil koně volným krokem, sám pak s celou družinou za ním se ubíral smutně. Hluboko do lesa vedl je zvolna bělouš. Ač ho nikdo nepobídl, přece kráčel jistě, jako by znal svůj cíl, až stanul u starého dubu, žalostně zařičel a třikrát zahrabal pravou nohou do země. Tu vytryskl do výše silný pramen čisté vody, ale hned zase ztratil se v zemi a zůstala malá jen studánka. Bez dechu sledoval Radimil s družinou, jak plní se doslovně předpověď nešťastné Višky, a tehdy se teprve rozléhal les v dál hlasným nářkem a kvílením žen, za něhož kladli do země popel a vršili do výše okrouhlou mohylu, u ní pak obětí zápalnou slavili památku věštkyně Višky.

Po smrti obou svých drahých chtěl otec být nablízku popela jejich, i poručil mýtiti les a tvrz si tu zbudoval, kterou pak nazval jménem své dcery „Viška“. Na ní se usadil, opustiv staré své sídlo, hrad Orlov, a dočkal se brzy zprávy o vítězství vojska Samova v avarské zemi. Tehdy se poprvé projevila kouzelná věštecká moc studánky, jejíž voda prudce proudila do velké výšky a při tom zůstala jasná a průzračná do dna. Od té doby se šířila pověst o zázračné věštecké studánce a často tu viděl bázlivý zrak, že voda v ní zrudla a povrch byl popraškem popela poset.

Samo vítěz vrátil se z boje, jímž podmanil si celou panonskou zemi. Zarmoucen nad ztrátou syna i manželky ze všech mu nejmilejší, rozkázal vzíti ji do počtu božstev chránících zemi, aby již nikdy nebylo zapomenuto jméno a aby šlo od rodu k rodu. Mohylu dal ozdobiti bronzovou sochou a kol tvrze vystavěl vladařské sídlo, jemuž zůstalo jméno „Viška“. Celý věk vládl Samo a ve stáří 100 let zemřel. Po boku mohyly první nasypána byla druhá, pod níž uložen popel Samův, a za 10 roků pak třetí, jež chovala popel Radimila z Orlova.

Léta a staletí míjela, zanikl věštecký pramen, mohyly byly smeteny, jen pověst zůstala, a ta klade místo mohyl i studánky tam, kde dnes je presbytář vyškovského farního kostela.

Tak končí pověst o vzniku Vyškova.

Doslov o historické důvěryhodnosti pověsti

Kde se vzala tato pověst? Jaké jsou ty staré spisy, z nichž prý byla vzata? Náš rukopis (Cerr. II. 249, 10 a 5) odpovídá takto:

Pověst vypráví Doktor Svetonius Salmuth ve své Staré moravské kronice, a to na listech 43 až 45. Tento autor ví také, že hrad Orlov byl vystavěn r. 490 po Kristu, že Vyškov byl založen r. 634 u hrobu Samovy choti Višky, že Samo po pětatřicetileté vládě zemřel jako stoletý stařec roku 664 a pohřben byl téhož roku vedle své ženy Višky, jejíž otec Radimil z Orlova po čtyřicet let obýval hrad, až konečně ve věku 123 let zemřel roku 675 a pohřben byl rovněž u své dcery. Co to je čísel a jaká tu přesnost!

Z kroniky Salmuthovy pak prý převzal tuto pověst lužický rodák a historiograf císařů Rudolfa II. a Matyáše Abraham Hossmann nebo Hosemann a čte se v jeho rukopisném díle „o původu a zbudování moravských měst, klášterů a zámků“ na listě 222–223. Jaké to asi bylo rozsáhlé dílo! Ale tu jsme teprve u pramene celé věci.

Bohužel spis toho názvu nikde není znám, právě jako není stopy po moravské kronice Salmuthově. Víme, že Abraham Hossmannn, narozený 1561, zahynul před Magdeburkem násilnou smrtí r. 1617. Byl císařským historiografem a známe jeho dílo „O volbě a korunovaci císařské“, které vydal pět let před smrtí v Lipsku, ale jako dějepisec neměl valnou pověst, dokonce jihlavský magistrát rozhořčeně odmítl kroniku města Jihlavy, kterou Hossmann zpracoval. Můžeme tedy právem souditi, že kronika Salmuthova je čirý výmysl, jehož užil Hossmannn, aby kryl cizí autoritou příběhy, které si sám vymyslil. Téhož druhu a téže ceny je pověst, čerpaná též z Hossmanna, o městě Jevíčku, založeném prý roku 940 od moravského krále Olga, nebo pověst opřená o domnělý rukopis Komenského, která vypráví, jak syn Samův Kojetín založil a svým jménem nazval hrad na tom místě, kde roku 640 přemohl po krutém boji vojsko dvaceti tisíc Avarů.

Jaké štěstí, že měl Samo dvanáct žen a s nimi 22 synů a 15 dcer! Je tu celkem 50 jmen a tento počet stačil úplně, aby mohl s trochou obrazotvornosti Hossmann zásobiti kronikami všechna moravská města podle přání. Polotemná postava Samova, v níž někteří novější dějepisci viděli zakladatele naší národní dynastie Přemysla, zvedá se tak na počátku všech téměř měst moravských a hodila se k tomuto účelu znamenitě. Stejně jako s ostatními, je tomu i s pověstí o Vyškově. I když najdeme v ní motivy odjinud známé, přece nemá jádra historického a neshoduje se s poměry místopisnými. Co však je vskutku zajímavo, je překvapující shoda s pověstí o Libuši. Zdá se docela, že Viška, jak ji pověst líčí, je vzdálenou obdobou české Libuše: věštkyně, vládkyně, choť Samova, její proroctví o budoucnosti země, bílý kůň, který sám vede celou družinu, to vše jsou prvky z pověsti o Libuši.

Je nejisto, odkud jsou vzaty. Či snad přece by byla pověst starší, snad vznikla v XVI. století a opírá se o tradici lidovou a sotva vznikla jinak, než uměle. Zbývá možnost, že si ji Hossmann sám kombinoval na základě jiných pověstí a že je to v podstatě výtvor jeho fantasie. Ovšem i tak je zajímavým dokumentem doby.

Choť Samova Viška zůstane tedy prázdným přeludem, k němuž nemá název města vůbec vztahu, a děkuje za svůj vybájený život snad dřívějšímu způsobu, jímž se jméno města psávalo ještě ve století XV. A XVI. – Wischa, Wischaw.

Rukopis, z něhož je pověst vzata, má ještě mimo tuto pověst mnoho drobných zpráv jiných a hlavně zachoval se v něm velmi cenný obraz Vyškova, originální rytina, zobrazující město po r. 1617, vzatá asi ze souborného většího obrazového díla o moravských městech, dnes již neznámého.

Pramáti Viška zmizela v říši bájí a náhradou za ni střízlivý, neromantický rozbor stanoví jako původce názvu města ne ženu, nýbrž muže, z jehož jména Výšek či Vyšek – v hanáckém nářečí slyšíme vždy Veškov – bylo odvozeno i jméno staré slovanské osady na řece Hané, pozdějšího města Vyškova.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?