O cikánech v Kašperských Horách

Město Kašperské Hory na Šumavě bývalo bohaté, dolovali a ryžovali tam od starodávna zlato. O tom svědčí ještě dnes velké haldy a mnoho ryžovnických kopek v okolí města. Zdá se, že už za prvních Přemyslovců bylo tam těženo zlato.

Kov tento obsažen byl v hornině toho kraje a proto vznikaly tam zlaté doly a při nich i osady. Ještě na začátku XVI. století byly Hory úplně české; později, zvláště po třicetileté válce, přicházeli tam i osadníci němečtí, a tak kraj ten znenáhla byl poněmčen. V polovině XVI. století povýšeny byly Hory na královské horní město. Ryžování zlata zaniklo tu již v XVI. století, ale ve zlatých dolech dobýván byl drahý kov až do války třicetileté, která městu velmi uškodila. Později časem ještě obnovováno dolování, ale bylo už málo výnosné a zaniklo nadobro v třicátých letech minulého věku. České jméno nynější obdrželo město od nedalekého hradu Kašperku, který přešel v jeho majetek počátkem XVII. století.

Pověst vypravuje, že bylo tu město dřív, než zlaté doly. A v těch dobách prý jednou v létě cikáni, lid potulný, táhli městem a hledali si tam nocleh. Ale nikde jich přijmouti nechtěli. Báli se jich. A tak zase cikáni táhli dál. Jen jeden mladý cikán, který měl s sebou ženu churavou a otce, stářím ubídněného, nechtěl se pouštěti na další cestu toho dne a snažně prosil o nocleh od domu k domu. Teprve v Dlouhé ulici slitoval se nad cikány hospodář jeden a nechal je u sebe na nocleh. Vykázal jim místo na půdě, tam se také uložili.

Vedle cikánů v komůrce podkrovní spaly děvečky. Jedna z nich té noci nemohla usnout, zuby ji bolely. Ta, když v domě všecko ztichlo, slyší najednou u cikánů šramot. Nedalo jí, chtěla se podívat, co se tam děje. Byla jasná noc, a děvečka, jak hledí děrou v pažení po vypadlém suku, vidí, že se na půdě temná postava zvedla ze slámy a odchází. Byl to mladý cikán. Bylo divno děvečce, kam ten člověk jde, napadlo ji, že snad na krádež. Ale hned také vzpomněla, že pes hlídá na dvoře, ten že cikána ven nepustí. Poslouchala drahnou chvíli, ale pes se neozval. Děvečka byla jista, že ho cikán očaroval. Potom si zase lehla, a že zub přestal bolet, usnula naráz. Svítalo už, když se děvečka probudila. Pomyslila hned, co asi ten cikán. Vtom slyší právě tiché kroky po schodech. Hledí děrou v pažení a vidí, cikán přišel na půdu a má na zádech pytel, jak se zdá, těžký. Vzbudil cikán ženu i starého, k tichosti je napomíná, pytel na zem klade, otvírá jej a z něho vyndavá kousky žlutého kovu.

Děvečce se zdálo, že to je zlato. Tu honem přehodila sukni přes sebe a otevřela náhle dveře z komůrky na půdu. Cikáni se lekli, ale kurážná děvečka hned se ptala, jeli to vskutku zlato a odkud je mají. A tu ten mladý povídá:

„Je to zlato. Byl jsem pro ně za městem. Tam, kde jsem je našel, tolik je zlata, že město z něho zbohatne, až lidé na ně přijdou. Tuhle ti kousek dám, schovej a nikomu nic nevyzraď až ode dneška za rok a za den. Kdybys dřív pověděla, cos tu viděla a co jsem řekl, neštěstí by navštívilo město, kdykoli by se tu náš lid ukázal.

Nato podal cikán udivené děvečce kousek žlutého kovu a ta jej hned dobře uschovala. Po ránu odešli cikáni ze statku a ubírali se za ostatními z města. — Dlouho se děvečka nikomu nesvěřila s tím, co věděla o cikánech a o zlatě. Ale rok a den to nevydržela. Tak se dověděli v městě, jaké bohatstvo skryto je ve skalách nablízku, a počato s dolováním, které vynášelo mnohem více, než ryžování, beztak už tehda upadající. Jen to nepověděla děvečka, co řekl cikán o neštěstí, které město ohrožuje. Nevěřila tomu. Ale po několika letech uvěřila.

Cikáni táhli městem, a v noci nato vypukl požár v ulici, kudy se ubírali. Po nějaké době zase tak se stalo. Město trpělo požáry, ale nikoho nenapadlo, že by to s cikány souviselo. Ta děvečka se potom už bála o tom povědět, a teprve na smrtelné posteli svěřila se s tou věcí hospodáři. Od té doby nepouštěli Horští cikánů do města.

*

V dobách, kdy ještě cikánům nebráněno procházet městem, přihodila se na Horách taková věc: Ukázal se jednou v městě cikán se ženou, která nesla v plachetce na zádech nemocné dítě. Dům od domu prosil cikán o nocleh, ale všude ho odbyli. Tak přišla cikánská rodina až ke statku v ulicí z města vedoucí; tam se milosrdná hospodyně nad ubohým jejich dítětem slitovala a poskytla jim noclehu ve stodole.

V noci hospodář se vzbudil a přišlo mu vyhlédnout oknem na dvůr. Podívá se ke stodole a vidí, že vraty prosvítá tamodtud světlo. Ulekl se nemálo a pospíchal ven, ke stodole. Otevře tam, a hle! na mlatě cikán má rozdělaný ohník a vaří něco v kotlíku, z čeho vychází silná vůně. Hospodář, toť se ví, lekl se, že by tak snadno mohl požár vzniknout ve stodole, a plísnil proto cikána nemálo, jak že se mu to za nocleh odvděčuje. Ale cikán se nelekl a povídá klidně: „To jen trochu koření chci svařit nemocnému dítěti. Nic se tu neboj! Nás cikánů oheň poslouchá.“

Potom vzal cikán snop slámy, která tam ležela, a drže ji v ruce za povříslo, zapálil jeden z prázdných klasů prostřed otepi. Klas se vzňal, od něho stéblo, které prohořelo celým snopem, aniž ostatní stébla od něho chytla. Hospodář hleděl na to udiveně, a tu mu řekl cikán:

„Za to, že jste byli ke mně milosrdní, bude navždy dům váš chráněn od požáru. Jako shořelo toto stéblo a snop nechytl, tak zase, kdyby kdykoli kolem vás hořelo, k vám oheň nepřijde.“

A tak také bylo. Při četných požárech tomu domu nic se nestalo.