Poklady v pramenech Smradlavky

Od Maxova klausu vedla cesta rozkošnou kotlinou, ze všech stran sevřenou zelenými stráněmi, podíl říčky až k cestě od Bílé. Jen malý kousek za „obratem kavalčanským“, odbočkou ke kavalčanské myslivně, se do Smradlavky vlévaly sirné prameny, které také celému toku říčky daly pojmenování. Dávněji tyto prameny vydatně prýštily jen pár kroků od cesty v úzkém kostrbatém lese. Zřídlo jejich, dnes kamením úplně zanesené, bývalo dříve hluboké, pravidelnými kameny vyzděné, srubem opatřené studni. Studna byla zahalena tajemstvím. Místní lidé si vyprávěli, že na dně studny jsou ukryty těžké dveře, kterými může pohnout jen mimořádný silák, který nadto musí vydržet dusivý zápach plynů, vyvěrajících nad vodu, a také účinky silné kyselky, která ve studni vyvěrá. Tajné dveře na dně studny ukrývají chodbu vedoucí do podzemního sklepení, ve kterém jsou ukryty veliké poklady. Jednoho odpoledne ke studni dorazili dva znavení muži. Putovali zdaleka a cestou se vyptávali lesních dělníků na pramen Smradlavky. Ti je nasměrovali správným směrem, ale jen se divili, cože tam budou dělat. Starší z mužů se začal vymlouvat, že kdesi a cosi a honem se s dělníky loučil, že mají naspěch. Byli to hledači pokladů, jak později vyplynulo. Za chvíli zmizeli z dohledu za zákrutem lesní cesty. Mezitím uplynuly tři nebo čtyři hodiny. Když tu dělníci, kteří se tou dobou již vraceli do Bílé, náhle zpozorněli – zaslechli zvláštní rachot. Pohlédli k obloze, a nic, nebe dočista bez mráčku. Hukot sílil a tu najednou voda v říčce, kolem které kráčeli, se prudce vzedmula, zpěnila se a už podrývala břehy jako za povodně. A hned se zase zklidnila. Dělníci znejistěli a náhle si jeden z nich rozpomenul na ty dva cizince, co se jich ptali na prameny. Obrátili se a spěchali proto proudu. Netrvalo dlouho a uprostřed cesty narazili na ležícího člověka. Ležel na břiše, ruce i nohy rozhozené a z mnoha ran krvácel. Rychle ho otočili a křísili studenou vodou. Neznámý se konečně probral a přerývavým hlasem jim začal vyprávět, co se seběhlo … že měli s sebou černou říkací knížku, a sotva na tom místě, kde vyvěrá Smradlavka, poříkal, voda v prameni zmizela. Oba vlezli do studny a hrabali na dně, až odkryli dveře. Byly přetěžké, když je zvedli, pod nimi byla chodba a na jejím konci zlato! Chtivě se na něj vrhli a on od radosti začal volat. V tu chvíli hrozivá rána a ze všech stran se začala valit voda – kamarád Malina tam zřejmě zůstal a on neví, jak se dostal ven – jenom si pamatoval, jak se topil a vlny jím smýkaly mezi kameny. Malinu už nikdo více neviděl a ani on dlouho nepožil, neboť se z prožité hrůzy a ze ztráty kamaráda pomátl na rozumu. A další hledači pokladů? Jistě se našli odvážlivci lační po penězích, ale cesta pod pramen Smradlavky zřejmě zůstala jednou provždy zavalena.