O zlatém kanci a dvou štětinách

Od dob, kdy Albrecht, pán ze Šternberka, vyjížděl na lovecké výpravy do okolních lesů, které byly domo­vem medvědů, vlků, divočáků a mnohé jiné lesní zvěře, se traduje pověst o zlatém kanci ze šternberských lesů. Na svém těle prý měl dvě štětiny z pravého zla­ta. Všechny ostatní štětiny byl jen odlesk sluneční záře a lidské touhy po bohatství. Jedna z nich přinášela tomu, kdo ji vytrhl, štěstí a mudrost. druhá usmolenou dlaň pekelného pokušení, sice nabízí hojnost všeho, ale na stole přikrytém černým suk­nem. „Necítíš-li se schopen odolat pokušení mamonu, raději štětinu vrať a zapomeň, že jsme se kdy viděli!“ To zjistil právě šternberský pán Albrecht, když jed­noho dne potkal zlatého kance, který mu dovolil, aby jej pohladil po hřbetě a odnesl si jednu z jeho kouzelných štětin. Varoval však muže, aby nikdy nezatoužil po druhé štětině, která by mu nepřinesla pranic dob­rého. Albrecht v tu chvíli na to ani nepomyslil a byl zvědav, čím ho překvapí nenadálý dar od zlatého kan­ce. Jeho zvědavost měla být brzy ukojena. Každého dne přicházela se soumrakem překrásná dívka, ve kterou se zlatá štětina proměňovala a dlouho do noci si s Albrechtem povídala. Prozradila mu tajemství pohád­kových světů, učila ho moudrosti a předvídavosti, po­máhala mu v poznání sebe samého i těch ostatních. Dívka se zlatou čelenkou se stala zářící hvězdou jeho osudu a mělo tomu tak být po všechny zbývající roky Albrechtova života, pokud by ji, jak slíbil, nezradil. Jeho život se úplně změnil. Šternberský pán přestal holdovat zábavám a na svůj hrad zval všelijaké mu­drce a vzdělance, aby i přes den se lecčemu přiučil. Chvíle po soumraku však patřily ženě, která nebyla z tohoto světa, a přesto jej znala ze všech nejlépe. Po mnoha letech, kdy se z Albrechta stal moudrý a vážený člověk, najednou zaslechl jednoho rána volá­ní umlčených dávných tužeb, které mu našeptávalo, že bohatství v lidském světě znamená více než moud­rost a poznání. Navzdory varování hvězdy jeho osu­du, která přečetla i ty nejtajnější Albrechtovy myš­lenky, se vydal opět do šternberských lesů, aby zlatému kanci vytrhl štětinu přinášející bohatství. Když kance našel na tom samém místě, jako tenkrát před lety, položil ruku na jeho hřbet a na dlani mu zazářila zapo­vězená zlatá štětina. V tu chvíli se ozval z cimbuří šternberského hradu táhlý nářek dívky, která oslněna spalující září lidské slabosti, se proměnila v bílý ob­láček stoupající nad hradní věž. Albrechtova moudrost byla ta tam a další roky mu přinášely jen bohatství a slávu pozemského světa. Po zbývající roky Albrechtova života se mu, podle proroc­tví zlatého kance, dařilo ve všem podnikání, které přinášelo bohatství a slávu pozemského světa. Ale jeho srdce zhrublo, city otupěly a veškeré myšlenky se soustředily jen na to jedi­né: mít stále více majetku, který by mu přinášel moc a proslu­lost. Moudří lidé jej už nevyhledávali, ženy se mu oddávaly jen pro zlato a drahé kamení a vůbec jeho život plynul jak po vodě puštěná lodička, jejíž cíl určuje rychlost a délka vodního proudu. Jeho srdce však zhrublo, city otupěly a pocit štěstí se vracel jen ve snech, kdy někdy zase spatřil jemnou bytost se zlatou čelenkou na hlavě. Od těch dob se při soumraku nad sedmihrannou věží šternberského hradu objevuje malý bílý obláček a říká se, že ti, kteří ho spatří, mohou najít ve šternberských lesích moudrost.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?