O ledečských vodnících III.

Nedaleko dnešního ledečského mostu přes řeku Sázavu míval kdysi obchodník Francl domek s krámkem. U domku byla také zahrada, chlouba celé rodiny. Zvlášť na hruškách máslovkách si Francl zakládal.

Jednoho roku, když hrušky krásně dozrávaly, zjistil, že jich na stromě nějak rychle ubývá. Okousané plody, ležící vždy ráno pod hrušní, byly neklamným znamením, že mu do zahrady chodí někdo na pych.

Zprvu podezříval obchodník učně Frantíka. Brzy se však přesvědčil, že Frantík zlodějem není. Vrátil mu tedy svou důvěru a dokonce jej příští noci pověřil hlídáním zahrady. Frantík plnil pánův příkaz horlivě, ale po půlnoci ho zmohl po celodenní práci spánek, a když jej ranní chlad probudil, bylo hrušek na hrušni zase méně.

Na Frantíkovu hlavu se sneslo hromobití nadávek, i nějaký pohlavek dostal, ale co platno, tím hrušek na stromě nepřibylo.

Večer šel hlídat sám majitel. Stál opřen o zeď v koutě zahrady a čekal trpělivě, ale dlouho marně. V městě nastal klid, rušený občas jen ponocným, když odtruboval hodiny.

Bylo už hodně po půlnoci, když ho z podřimování vytrhl nějaký hluk. A opravdu, na plotě u řeky vidí malého mužíčka, jak zrovna leze do zahrady. Měl na sobě červené kalhoty, zelený kabátek a z levého šosu mu kapala voda. Mžikem se vyšplhal mužíček na hrušeň a s velikou chutí se pustil do sladkého ovoce. Představte si hlídačovo leknutí:na hrušky mu chodil sám vodník. Když si ve větvích pěkně pochutnal, naplnil si ještě kapsy, a než se mohl strážce z leknutí vzpamatovat, byl ten tam. Jen na Sázavě se dělala veliká kola u mostu, kde zmizel.

Když se ráno povídalo v krámě o noční události, pokyvovali kupující hlavami a chválili obchodníka za to, že vodníkovi nic neudělal, protože jinak by se určitě pomstil