O spravedlivém vodníkovi

Na tomto místě stával v dávných dobách mlýn. Pozůstatkem tohoto mlýna je dnes už jen jez, a i ten byl v průběhu staletí přestavěn. Jak už to tak bývá, v mlýně se střídaly generace mlynářů – někteří byli poctiví a čestní, jiní lakomí nepoctivci, kteří odírali čeleď i zákazníky. Jeden takový žil i zde. Byl to lakomec a šizunk. Z každého mletí si ulil pro sebe něco mouky nebo zrní, ceny měl přemrštěné a kdokoliv požádal o pomoc, toho hnal od svého prahu s karabáčem v ruce. Vodník, který žil pod jezem, se na jeho počínání díval s velikou nelibostí. Jednoho dne – bylo to za bouřlivého léta, kdy se těžké černé mraky hnaly údolím Vltavy a řeka hrozila, že vystoupí z břehů – se vodník zjevil v mlýnici. Byl večer, a tak tam nebyla žádná čeleď. Vodník nabídnul mlynáři zlatý poklad, pokud se napraví, začne dávat dobrou míru a sám dá trochu mouky i chudákům, kteří o ni požádají. Mlynář souhlasil, vidina zlata ho naprosto zaslepila, a slíbil, že bude pomáhat na všechny strany. A tak mu vodník daroval truhlici plnou zlata. Mlynář ale na svůj slib zapomněl hned, jak vodník zmizel. Druhého dne ráno si jej vodník vyzkoušel. Přišel do mlýna v přestrojení za chudého pocestného a požádal mlynáře o trochu mouky, aby si mohl udělat placku na ohni. Mlynář jej hnal s karabáčem a křičel něco o darmošlapech a vyžírkách. Jakmile však napřáhl ruku k úderu, přišla od řeky obrovská vlna, smetla ho do ní a mlynáře už nikdo nikdy neviděl.