O brenském rychtáři

V Brenné měli rychtáře, krčmáře a mlynáře. To není nic divného; každá ves má rychtáře, leckterá má krčmáře a některá i mlynáře. Ale brenský rychtář byl tlustý, krčmář kulaťoučký a mlynář břichatý. A k tomu si ještě o sobě moc myslel. Kdo? Přece mlynář, krčmář a rychtář. Rychtář Václav, krčmář Václav a mlynář taky Václav.

Na soutoku Svitavy a Ploučnice stával totiž svobodný mlýn, kde byl i šenk zřízen a od nepaměti na něm seděli brenští rychtáři. A Václav se jmenoval ten, co je o něm řeč. Na své hodnosti rychtářské si tuze zakládal, a tak lidé brzy zapomněli, že je křtěný Václav a prostě mu říkali Rychtář. Na to on byl tuze pyšný a ani nepoznal, že si z něho více dělají legraci, než projevují poctu.

V žádném sporu, v žádném rozhodování nebylo nad něho. Nikdo jej nepřemistroval, nikdo nesměl být nad něho chytřejší. Rychtář byl neomylný. Alespoň si to o sobě myslel. A přísný byl na všechny, méně však na sebe. Majetek si cenil nade všechno, přes jeho můstek nikdo nesměl zadarmo přejít, i zlého psa si pořídil, aby můstek hlídal. Lidé Rychtáře rádi neměli, i když do šenku posedět chodili.

Jednou zase tak seděla společnost sousedů, aby si popovídali u džbánku piva. Prý jak to po smrti chodí, že se ještě nikdo tamodtud nevrátil, aby pověděl. Jedni říkali, že pak bude všem stejně měřeno, jiní zase mínili, že spravedlnost je jen pro pány a i na onom světě bude zase jen pánům dobře. A jak to obvykle bývá, když se chlapi podívají na dno džbánku víckrát, došlo ke sporu, i do stolu se při tom bouchalo. Do hádky zasáhl i Rychtář a jen on chtěl mít ten správný rozum a všechny musel přehádat. Rozpálení sousedé mu však ustoupit nechtěli. Hádka byla stále ostřejší, tlustý Rychtář se už rozpaloval do červena a sotva vztekem dech popadal. Až, aby svým slovům důrazu dodal, udeřil džbánkem do stolu, že mu jen ucho v ruce zůstalo.

Když uviděl tuto škodu na vlastním majetku a k tomu vlastní rukou způsobenou, zfialověl ve tváři, dech se mu zastavil, zapotácel se a svalil se k zemi jako kláda. „Šlak ho trefil ze vzteku a lakoty," pokýval hlavou jeden ze sousedů, když se všichni vzpamatovali z leknutí a viděli, že Rychtáři už není pomoci.

Za tři dny měl pohřeb, jak se sluší a patří na zazobaného lakomce a věrného panského úředníka. Přišel i pan vrchní ze zákupského zámku, aby vzdal úctu spolehlivému pomahači.

Však klid v hrobě ani vrchní Rychtáři zařídit nemohl. Jak by mohla lakotná dušička spokojeně odpočívat, když neví, co se s nahromaděným majetkem děje? A jestlipak sousedé nevyužívají jeho nepřítomnosti a nepomlouvají ho. A dokáží se vůbec bez jeho moudrosti obejít? A co panský les, ve kterém měl také právo za své služby si občas zajíčka ulovit? Nerozmnožili se tam pytláci? A což jestli někdo chodí zadarmo přes můstek?

A tak jako za živa všude slídily a rejdily jeho pichlavé oči, tak teď každou noc se objevovalo kolem mlýna světýlko, jež rejdilo po dvoře, do komor nahlédalo, u oken poslouchalo, co si kdo povídá. A vyprávělo se, že jednou, když jakýsi zloděj chtěl vlézt do komína pro uzené, že světýlko se na něj obořilo a zle ho popálilo. Od té doby co mlýn mlýnem stál, se tam žádný zloděj neodvážil.

Jen přes potok do lesa světýlko nemohlo. Tam u můstku ještě stále hlídal zlý pes a toho se světýlko kupodivu bálo. Jen někdy, když psa zapomněli uvázat a ten odběhl, světýlko rychle přeběhlo přes můstek a vniklo do lesů na druhé straně, často až k Provodínu k panskému dvoru se dostalo, ten třikrát obletělo a když vidělo, že je vše v pořádku a ani panskému majetku úhona nehrozí, vracelo se zpátky. Bylť Rychtář i po smrti panským služebníkem z nejvěrnějších. Však vždycky říkával, že páni musí držet při sobě. A že se pověst o jeho službě, co jí i po smrti zůstal věrný, rychle rozšířila, tak jako se zloději vyhýbali brenskému mlýnu, tak se pytláci začali vyhýbat lesům, kudy Rychtářova duše - světýlko - poletovala. Tak to šlo po dlouhou dobu, až si lidé i zvykli a novými událostmi byli zaujati. Teprve po letech se paměť oživila.

Naším krajem zas jednou táhlo vojsko a jeho část se usadila v provodínském dvorci. Jeden z důstojníků byl náruživý lovec, a když se dozvěděl, že ve zdejších lesích je plno vysoké, rozhodl se, že si pár kusů složí. Rozhodnuto, uděláno.

Hned druhý den večer se vydal na čekanou. Té noci však neměl štěstí. Až na druhý den, když po setmění znovu vyrazil do lesa, uzřel v měsíčním světle mezi stromy štíhlou postavu vzrostlého srnce. Pozvedl, chvěje se vzrušením, svou zbraň k výstřelu. Zamířil, než však mohl vystřelit, jako by se z křoví vyrojilo hejno světlušek, před očima se mu jiskřilo, míhala se světýlka, takže výstřel zvířeti neublížil, střela šla daleko vedle. V té chvíli zmizela světýlka, zmizel však i srnec. Neúspěšný střelec se zle hněval na náhodu, která mu zmařila ránu a připravila ho o kořist.

I dalšího večera se důstojník vydal na lov a znovu spatřil srnce. I tentokrát však lovec vystřelil nadarmo. „Proklaté světlušky, všechny vás dám vyhubit!" rozkřikl se v hněvu. Co však jsou platné všechny hněvy, když srnec si už dávno hledal někde na pasece tu nejšťavnatější travičku.

Třetího dne vyrazil lovec brzy. Upravil si své místo, ukryl se a čekal na večer. Ani tentokrát nepřišel zbytečně. Místo srnce se však objevila srna. Lovec na nic nedbal, chtěl už konečně dosáhnout úlovku a zamířil. Než však mohl vystřelit, opět se před ním objevilo mihotavé světýlko. Tentokrát se však nerozpadlo na roj světlušek, ale naopak: šířilo se, rostlo, mohutnělo, jasnělo a planulo. Náhle stál před užaslým a na smrt vyděšeným lovcem ohnivý muž. Kdyby byl důstojník zdejší, poznal by tvář dávno zemřelého Rychtáře.

V bitvách zkušený voják se však rychle probral ze zděšení a na nic nečekaje, otočil se a dal na zběsilý útěk. Prchal, co mu nohy stačily. Vyběhl z lesa, třikrát oběhl dvorec, třikrát za ním oběhl i ohnivý muž. Pak se náhle změnil v kouli, ta se zmenšila a obvyklou cestou zmizela směrem k Brenné.

Vícekrát již pak světýlko nikdo nespatřil. Snad že jeho hlídka skončila a duše Rychtářova došla klidu, když nevinnou srnu - matku - zachránil. Snad že lidé na světýlka a jiná kouzla přestávali věřit a přestali se jich bát.