Černá smrt

Psal se rok, který byl zaznamenán jako nejnešťastnější z nešťastných: země, sklíčená neustálými různicemi, rozbroji a válkou, nemohla už ze sebe vydat téměř ničeho, neboť nebylo možno řádně sklidit s polí a luk, ani je znovu vzdělat a osít. A tak rozprchlí vesničané, kteří se konečně vrátili do svých domovů, neměli co do úst strčit, natož aby mohli mírnit vzrůstající hlad a strádání zubožených a vypleněných měst. Po celé zemi nastal hladomor, jemuž nebylo obdoby: na kost vyzáblí zoufalci plížili se krajem jako přízrak a houfně obléhali obydlí několika málo šťastlivců, kteří se ještě mohli alespoň občas trochu najíst. Zdivočelé lidské trosky vrhaly se na domovy bohatších a rvaly jim z ohnišť hrnce. Jako dravci hltali nešťastníci všechno, co se jim zdálo ještě k snědku: strašlivý hlad krotili kůrou stromů, trávou i mršinami zvířat, ba dokonce docházelo i k vraždám a lidojedství, jehož hrůznost se bránila ruka pamětníků vypsat. Bez přestání hrčely umrlčí vozy, sbírající mrtvoly, po tisících byli mrtví metáni do obrovských jam za městy a stovky šílenců vrhaly se do společných hrobů, aby unikly nemilosrdným spárům vleklé smrti. Hlad a mor zachvátil i Českou Kamenici. Příšera černé smrti obcházela kvetoucí město, obehnané zdmi, příkopy a valy, a kosila své oběti jako žitné klasy. Zpočátku pálili Kameničtí jalovcovou chvoj, ve dne v noci, protože věřili, že dým z jalovce morové povětří rozhání, ale pak už nebylo nikoho, kdo by je pálil, a nikoho, kdo by pochovával mrtvé. Z celé Kamenice zbyla jen stará výměnkářka, když zakopala pod jablůňkou poslední ze čtyř vnoučátek a na hrobeček zasadila dřevěný kříž, usedla k peci a očima, které už nemohly vydat ani slzu, hleděla do zdí. Bylo ticho, jen poloslepý pes s vysedlými žebry a opelichaným krkem přeběhl dvorem a žalostěn zavyl. Náhle stařenka zahlédla, jak se kolem oken mihl stín. Vtom zaskřípaly dveře a ve dveřích stála černá smrt: hrozivě zacvakala čelistmi, sňala s ramen ztupělou kosu a začala ji horlivě brousit. "To je mi nějakého rámusení," povídala výměnkářka. "To si jdeš pro mne?" Smrtka přikývla. "Však já ti neuteču," smlouvala babička, "copak nevidíš, že jsem beztak jednou nohou v hrobě?" Černá smrt nechala broušení, zachřestila kostmi a upřela na výměnkářku prázdné oční důlky. "Nemohu tady jen tak nechat ta boží hovádka, měj přeci rozum a počkej ještě nějaký čas!" Smrtka zašermovala vyschlými hnáty, přehodila si kosu přes záda, otočila se a harašila přes dvůr. Výměnkářka vstala, stoupla si k oknu a dívala se, jak se černá smrt bere rozjetou vozovkou do středu města. "Jen si běž, stejně už tam nemáš co na práci!" vzdychla si babička, nadrobila do vody kočkám a psovi kůrky plesnivého chleba a pak se zašla podívat do chlívka, jestli jediná koza, která jí zbyla, je ještě naživu. Byla. Jak uviděla výměnkářku, škubla řetězem, zasvítila skleněnýma očima a radostně zamečela. "Neboj se stará, však se z toho s pomocí boží nějak dostaneme!" chlácholila ji na oplátku babka. Nastlala koze do žlabu pár hrstí zatuchlého sena, ze zvyku obešla dvůr a šla si sednout na lavičku pod košatou lípou. Přebírala se v růženci a mezi každým desátkem se ohlédla po vyhladovělé havěti: dvě vychrtlé kočky vylizovaly pilně růžovými jazýčky misku a starý vlčák opodál čekal, co mu nechají. Šly dny, jeden jako druhý, ale stařenka se statečně držela. A jednoho pošmourného rána spatřila, jak po vymleté vozovce, co se táhla kolem její chalupy ke kostelu, drkotá žebřiňák, naložený všelijakým haraburdím a pruhovanými peřinami. Na voze seděla hubeňoučká, průsvitná žena v požehnaném stavu, vyzáblou herku, která sotva nohama pletla, přidržoval za ohlávku ustaraný, mladý ještě, ale úplně již šedivý muž. "Božínku!" zaradovala se babička, "první vlaštovičky! Sem pojďte, lidičky, ke mně!" Usadili se v stařenčině chalupě a chovali výměnkářku jako v bavlnce. Když se mladé hospodyni narodil hošíček, byla už staruška jako věchýtek, a když dítě začalo běhat, zaťukala na okno zubatá. "Jen pojď má milá," zvala ji stařenka, "teď už s tebou půjdu ráda. Dočkala jsem se... Moje rodná Kamenice zase žije..." Šťastně se usmála, ruce pokorně zkřížila přes prsa a s pohledem na dvůr, kde mezi kropenatými slípkami se batolilo dítě, odešla tichounce za těmi, kteří ji předešli.