O vodníkovi z Ptenského Dvorku

To jednou šla panímáma z Hluchova na Dvorek. Tam slavili u Kalvodů krtiny a panímáma jim nesla v koši čerstvé koláče a plucárek slivovice. Sněžilo, že na cestu nebylo vidět, a sněhu bylo na sáh. Po cestě ji dohnal nějaký panáček a povídá jí: „Teta, kampak jdete?“ „Na Dvorek ke křtu.“ „Já mám stejnou cestu

půjdeme kousek spolu řekl jí cizí chlap. Mluvil huhňavě jako přes nos a trochu šišlal. Tak šli spolu a on se jí pořád na cosi vyptával a něco vykládal. Když byli v polovici cesty, panímámě se rozvázal botek a ona zůstala pozadu a spravovala si jej. Panáček zatím vykračoval pomaloučku napřed a pořád se ohlížel. Jak jej ta hluchovská robečka docházela, najednou zahlídla, že cizí chlap má na jedné noze koňské kopyto. To víte, hrozně se lekla!

Panáček zrovna došel k mostku, ohlídl se po ní ještě jednou a hup do vody! Jen to žbluňklo, voda už byla trochu zamrzlá. Panímáma opatrně přešla mostek a vtom za sebou slyší: „Gl, gl, gl, gl.“ Najednou zase, a hlasitěji: „Gl, gl, gl, gl.“

Popadl ji strach, vzala nohy na ramena a běžela odtud co stačila. Doběhla ke Kalvodům celá udýchaná.Ti se jí ptali: „Teta, co se děje? Jak to vypadáte?“ Ona nic neřekla, postavila koš na stůl a chtěla z něho vytáhnout koláče a slivovici. Podívá se — místo koláčů tam ležely špinavé kameny, vezme plucárek — místo slivovice v ní byla špinavá voda!

Když se upokojila, teprv jim vykládala, co se jí po cestě přihodilo. Kalvodovi povídali: „To se ví, to vám hastrman zase provedl svůj kousek! Tetičko, buďte ráda, že to dopadlo ještě takhle.“