O duchu sebevraha na faře

Na Vranově se už odedávna vypráví, že se někde poblíž fary oběsil jistý člověk jménem Ferdinand. A lidé měli ze sebevrahů vždycky trochu strach. Bylo celkem jasné, že takový člověk neodešel ze světa zrovna pokojným způsobem a naopak jasné nebylo, zda se stihl ještě v poslední vteřince s Bohem smířit. Sebevrazi se proto pohřbívali mimo posvěcenou půdu hřbitova, bez kněze.

Ferdinand, jak se zdá, mezi tragické případy skutečně patřil. Na vranovské faře se totiž vždycky děly pozoruhodné věci. Pan farář například seděl ve svém pokoji, v klidu si četl nebo se modlil, když v tom se z horní místnosti začal ozývat strašlivý rámus. Jakoby někdo přenášel po podlaze velké závaží. Pan farář, vcelku statečný muž, vyběhl nahoru a začal místnosti jednu po druhé prohlížet. Nenašel ale nic. Posadil se znova do své lenošky a situace se opakovala. Kněz si začal myslet, že ho chce vyděsit Státní bezpečnost. Bylo to v době totality a tak hrozilo, že by komunisté mohli chtít pana faráře nějak obtěžovat. Ale ani po pečlivé prohlídce se na faře nic nenašlo. Žádné reproduktory a žádné jiné kejkle. Podivné zvuky zatím pokračovaly. Děsily návštěvy a panu farářovi někdy nedopřály potřebný spánek. Vyjadřoval se o těchto zvucích jako o Ferdinandovi, ale to jeho přátele a návštěvníky neuklidňovalo. Jednou sedělo pár lidí při společném setkání v sále fary a náhle někdo hrozně zabušil zvenku na okno. Přitom ono okno se nachází nad hlubokou strží, jíž spadá farní pozemek až k řece Dyji. Kněz vykropil budovu svěcenou vodu a pomodlil se modlitby na ochranu proti zlým duchům a problémy téměř ustaly.

Zda natrvalo, na to se zeptejte dnešních obyvatel vranovské fary. Ukazují návštěvníkům cosi zvláštního v komíně…