O divoženkách

Jednou večer šla chasa z Vražného do Kladek k muzice.Cesta vedla lesem, bylo už hodně tma a tož šli potichu, bez řeči. Co tak jdou, uvidí najednou na poloučku divoženky. Byly to tuze pěkné osoby. Byly bosé, držely se za ruce, tancovaly a zpívaly, ale chlapců si nevšímaly. Ti stáli jako zařezaní, chvíli se na ně dívali, a potom po špičkách, potichoučku se odplížili. Jak, pravda, víme, divoženky dovedou chasníka utancovat k smrti. Shluknou se kolem něho, donutí ho k tanci a on ubožák musí tancovat tak dlouho, až klesne mrtvý k zemi. O tom se moc vypravovalo a utancovaných mladíků byla pěkná řádka. A tož ti chlapci ani muk a rychle pryč z lesa. Čím dále byli od paloučku, tím víc přidávali do kroku a do Kladek přiběhli celí bez dechu.

„Jestlipak víte, že máte v lese kousek odtud divoženky?“ ptali se chasníků z Kladek. Ti se divili a prý o tom nic nevědí. „Víte co, chlapci?“ povídá jeden z nich. „My ty divoženky musíme zastřelit, ať je od nich pokoj.“ Ujednáno, uděláno. Vzali nabité pušky a berou se cestou k lesu. Došli tam po půlnoci a nikde nikdo. Dlouho chodili po lese a už si říkali: „Ta chasa z Vražného nás pěkně vodí za nos. Už se začíná jasnit a divoženky nikde nevidět.“ Najednou jeden hoch udělal: Pst! Všichni ztichli a poslouchali. Skutečně, z hloubi lesa se ozývá ženský zpěv! Šli tiše za hlasem, až došli na mýtinku. Zanedlouho mělo vyjít slunce, ale divoženky byly jakési rozdováděné, tancovaly a veselily se a nechtělo se jim utéct do tmavých úkrytů. Chasníci potichu obstoupili mýtinu, schovali se do houští a pomalu se blížili k divoženkám. Namířili na ně pušky, ale nevyšla ani rána. Divoženky se jim míhaly před očima, točily se jako vřetena u kolovratu, hned byly tu, hned zas jinde, takže nebylo možno pořádně zamířit. A jak chtěli chlapci stisknout kohoutek, cítili, že pušky jsou jako očarované a ruce že mají úplně strnulé. Trvalo to hodnou chvíli, co tak stáli s namířenými puškami jako sochy a žádný z nich se nemohl ani pohnout. Vtom vyšlo slunce — a divoženky zmizely jako pára.

Chasníci spustili ruce i s puškami, protáhli se a začali se jeden druhého vyptávat: „Pročpak jste nestříleli?“ „Já jsem nemohl, měl jsem ruce celé dřevěné. A proč jsi nevystřelil ty?“

A tak si to jeden po druhém pověděli a s nepořízenou se vrátili do Kladek. V hospodě se ještě tancovalo. Povídali, co se jim v lese přihodilo a žádné děvče s nimi nechtělo tancovat. Bály se, že jsou od divoženek očarovaní.