O pokladě

V půvabném údolí řeky Oslavy, jejíž břehy a stráně porostlé jsou stromovím, prostírá se 2 km od města Vel. Meziříčí vzdálená ves Moštiště, jejíž nejkrásnější domky v malebných skupinách těsně přiléhají ke strmé skalnaté stráni, tvořící rozsáhlou vysočinu. Na ostrohu této vysočiny stojí starobylý kostelík sv. Marka. Procházejíce se na severní straně za kostelem, shledáme tu dosud, ovšem nyní již travou porostlé, zbytky starých zdí a rozvalin bývalého hradu nebo pevnůstky. Před časem bylo zde viděti mezi kamením otvor, o němž lid tvrdil, že vede do bývalého sklepení hradového. Jednou pásli na blízku otvoru toho tři pasáci dobytek. Mezi pastvou dali se u otvoru do skotačení, a jednomu, který se jmenoval Vojtěch, druzí dva, Jindřich a Petr, shodili do sklepa boty, které měl vyzuté na zemi ležeti. Vojtěch se dal hned do naříkání, že má boty pryč, a hrozil, že hochy udá u rychtáře, a že mu budou muset boty zaplatit. »Nu, jen se nezlob, Vojtěše,« chlácholil Petr, »nebudeš muset nic udávat u rychtáře; my ti pomůžem boty vytáhnout. Máme zde několik provazů u dobytka, svážeme je a pustíme tě do sklepa. Ty si tam boty najdeš, zatřepeš pak provazem a my tě zase vytáhneme.« Vojtěch se bál do otvoru vlézt, ale když mu hoši pořád domlouvali, dal si konečně říci, a když byly provazy svázány, přivázal si na jeden konec kus dřeva, obkročil dřevo a dal se spustiti do sklepa. ——— Když se dostal na dno, rozhlížel se kolem a tu vidí as na tři kroky od sebe veliký kotel až do vrchu naplněný samými dukáty; z těch vystupoval modravý plamen, který okolí temně osvěcoval. Na kraji kotle seděl veliký, černý kohout, který svítil očima tak hrozně, že Vojtěch již by byl vzal do zaječích, kdyby naň ten hrozný kohout nekřikl: »Stůj, co tu chceš?« Vojtěch zůstal jako k zemi přimražený a nemohl leknutím slova promluviti. Kohout se ptal znova: »Co tu chceš, bídný tvore?« a již chtěl na Vojtěcha skočiti. Vojtěch, když to viděl, strachem polomrtev — nebo tušil, že ten kohout bude asi čert, který peníze ty hlídá — vypravil ze sebe: »Já tady nahoře pasu s kamarády dobytek, a oni mi sem hodili boty; tedy si pro ně jdu«. »Nejdeš sem tedy pro nic jiného?« ptá se kohout. »Nejdu; jen své boty chci, neb mám jen ty jediné«. »Tedy si je vezmi; leží tady pode mnou u kotle a naplň si je těmito penězi. Ale to ti povídám: více sem nepřicházej!« ——— Vojtech nabyl těmito slovy kohoutovými smělosti, zdvihl si boty a nasypal do nich dukátů z kotle, co se vešlo. Na to se pěkně kohoutovi poděkoval za tak veliký dar, šel k provazu a v malé chvíli byl zase na denním světle. Petr a Jiřík div oči na těch penězích nenechali, které si Vojtěch přinesl. »Prosím tě, kde's tolik peněz nabral?« vyzvídá Petr. »Inu, vždyť vidíš, že je mám jen z toho sklepa, praví Vojtěch. »To bys, milý hochu, vyvaloval oči, kdybys viděl, co tam je ještě peněz! Tak ti tam je kotel, veliký skoro jako naše stodola, a ten máš plničký až do vrchu zlaťáků. Ale na těch penězích sedí sám rohatý z pekla v podobě kohouta, a neradil bych žádnému, aby se dolů pro peníze pustil; věru, kdyby nebylo těch bot, na které jsem se odvolával, byl bych již dole roztrhaný. »Snad nebude tak zle, jak povídáš,« praví na to potutelně Petr; »mně se zdá, že trochu přeháníš! Já se také pustím dolů a uvidíš, že pochodím lépe, než ty. Já na žádné strašáky nevěřím; mě svým vypravováním nesklameš, ani nezastrašíš. A jest-li tam opravdu něco je, hodím si tam pro jistotu boty a vymluvím se na ně, bude-li třeba; řeknu, že mně tam náhodou spadly!« a při tom zul boty a hodil je do sklepa. Vojtěch Petra přemlouval, aby se dolů neodvažoval, ale když si nedal říci, spustil ho tam s Jiříkem, když mu byl dříve řekl, aby také zatřepal provazem, až se bude chtít dostat nahoru. ——— Na to čekali hoši skoro půl hodiny na umluvené znamení, ale když ani za hodinu Petr znamení nedával, vytáhli provaz z díry— a hrůza! na něm byla uvázaná strašně zohavená hlava Petrova. Leknutím pustili hoši provaz dolů. Vojtěch sebral honem své boty s penězi, sehnal s Jiříkem dobytek dohromady a v plném trysku uháněli oba s dobytkem domů. Celí dolekaní vypravovali lidem, co se jim a hlavně Petrovi přihodilo. Lidé se poděsili vypravováním a každý se zařekl, že za celý svět do otvoru toho nepůjde. ——— Rodiče Petrovi naříkali pro svého syna, ale bylo málo platno; naříkáním odvážlivce nazpět nepřivolali. Nejvíce je trápilo, že bude tělo jeho hníti v neposvěcené zemi; neboť žádny se nechtěl odvážiti, aby tělo Petrovo zdola vynesl Od té doby prý nikdo ve sklepě nebyl a o místě, kde se nalézal otvor, neví nikdo více zprávu podati Vypravuje se, že až někdy pojede okolo návrší vozka se čtyřspřežným povozem, vyrazí vchod do sklepení nápravou vozu. ——— DUFEK, Josef. Naše Horácko jindy a nyní. (J. F. Šašek), 1893, s. 314.