O zlatém dole

V nitru šumavských hor zarostlé jsou žíly zlata; tamodtud také dostala se zlatá zrnka, vodou vyplavená, do řeky Otavy, z jejíhož písku za dávných časů ryžovníci je ryžovali. Ale také zlaté doly bývaly za starodávna na úpatí šumavských hor, kde se pod zemí na zlatou rudu dolovalo. Kolem Kašperských Hor jsou ještě zasypané šachty zlatonosné, které kdysi dávaly pěkný užitek. Už dávno se tam nedoluje. Tak prý byl také zlatý důl blízko Rejnštejna, kdysi výnosný, ale upadal později stále, rudné žíly tam znenáhla se vyčerpávaly, na nové uhodit se nedařilo. A tak z velikého počtu havířů nakonec jen tři tam zbyli: děd a dva vnuci. Ty tam nechal majitel dolu jen proto, aby nebyla šachta opuštěna nadobro. Ti tři denně pracovali pod zemí, naději chovali, že přece jen ještě někdy na zlatonosnou žílu přijdou, ale to, co vykopávali, bylo jen hluché kamení.

Tak také jednoho dne ti tři havíři sjeli do dolu a ubírali se dlouhou štolou na místo, kde měli práci rozdělánu. Tam potom pracovali pilně. Bylo ještě dlouho do poledne, když se jim najednou zdálo, že slyší z dálky zpěv. Ustali v práci a poslouchají. Opravdu, někdo zpívá silným mužským hlasem, a zpěv blíží se zvolna k havířům.

Mladí se zarazili, věděli, že krom nich nikoho není v dole. Ale děd jejich, jenž od mládí v dolech pracoval a znal mnoho věcí, kterých mladí neznali, povídá s ustrašenou tváří: „To je permon! Seberte svoje věci a honem odtud na den! Dává nám znamení.“

Permon říkají skalnímu duchu, který se zjevuje v dolech v podobě šedého mužíka v havířském odění. Dobrým lidem rád pomáhá, ale těm, kdo se mu posmívají, zle se mstí.

Hoši slýchali o permonovi, poslechli děda a chystali se k odchodu. Děd poručil ještě, aby pozdravili permona, než odejdou. Zavolali „Zdař Bůh!“ a ubírali se k nárazišti. Tam dali znamení nahoru, aby je vytáhli. Ale než vstoupili do těžné kleci, zaslechli ze štoly temný hluk, jako když dupou na útěku lidé v těžkých botách obutí. A také se v temnu štoly zakmitlo žluté světlo kahanu.

„Permon!“ zašeptal děd. „Honem, honem!“ Tu už chvatně vstoupili do kleci a ta s nimi vyjížděla ze šachty, odkud bylo slyšeti temné dunění; to však ustalo, než vyjeli na povrch. Šli od šachty domů, ale oběd ještě nebyl hotov. A jako lidé u šachty, tak ptala se jich doma také babička, proč tak brzo vyjeli na den; ale ani té nic neřekli. Po obědě sebral děd vnuky, a že sjedou zase do šachty. Nežli tam sjeli, poslouchali, zda se tam něco neozývá. Ale bylo ticho jako v hrobě. Sjeli tedy havíři dolů a kráčeli do štoly. Nedošli daleko; spatřili, že je štola zasypána. Rozbité pažení válelo se mezi kamením, všecka práce byla zničena.

Poznali hoši, že je permon varoval. Byli by i s dědem přišli o život, kdyby nebyli uposlechli. Zlatý důl zašel nadobro. Zkáza jeho byla dílem permonovým; ten se chtěl pomstít majitelům dolu, kteří byli lakomí a horníkům nepřáli. Děd s vnuky našli si práci jinde. Ale na své podivné zachránění do smrti nezapomněli.