Kolikdáš

V Zákupech prý kdysi žil člověk, který byl velikým podivínem. Jmenoval se snad Václav, ale to jméno už dávno všichni zapomněli a říkali mu Kolikdáš. Byl svobodný, vrchnosti nemusel platit ani robotovat, přistěhoval se odkudsi z daleka. Mezi lidmi si získal pověst mimořádně šikovného všeuměla. Kdykoliv za ním někdo přišel, aby mu Kolikdáš cokoliv spravil, nikdy neodešel zklamaný. Přinesl věc rozbitou, odnášel ji jako novou. A kolik prý ta oprava bude stát? „Kolik dáš, tolik dáš,“ odpovídal. A my už víme, proč měl takové divné jméno.

Jednou mu prý ze zámku přinesli jakýsi napůl rozbitý džbán. Ucho měl ulomené a taky z okraje kus chyběl. Ale „Stará výsost“, jak tehdy lidé říkali velkovévodkyni Anně Marii Františce z Toskány, prý ten džbán měla moc ráda, snad to byla nějaká památka na milého člověka, a tak by se jí milý Václav velice zavděčil, kdyby ho spravil. Bude ta oprava hodně drahá? „Kolik dáš, tolik dáš,“ jako vždycky odpověděl Václav, aniž by pomyslel, že od vrchnosti může požadovat slušnou cenu.

Sloužící, který k němu džbán přinesl, pověděl velkovévodkyni o podivné ceně, kterou všeuměl stanovil za opravu. „Toho musím poznat,“ řekla si paní. A tak v den, kdy oprava měla být hotova, vyšla si na procházku přes říčku Svitavu na Malou Stranu, kterou nedlouho před tím založila (Malá Strana – dnešní Mírové nám. a Nábřežní ulice a ulice V Lukách - byla osídlena přistěhovalci z Německa) a kde Kolikdáš bydlel. Zastihla ho zabraného do práce, ani si jí nevšiml. „Jdu si pro džbán ze zámku. Je už opravený? A kolik za práci chceš?“ ptala se ho velkovévodkyně. Václav ani hlavu od práce nezdvihl a jen ukázal na stůl: „Tamhle je. A kolik dáš, tolik dáš!“ „A co takhle pětadvacet na hřbet?“ zasmála se vznešená zákaznice. Teď teprve Kolikdáš zvedl hlavu a uviděl, kdo ho navštívil. „Odpusťte, Milosti, nevěděl jsem, že jste to vy. Ale těch pětadvacet nemohu přijmout. Je to moc za tu práci. A já jsem svobodný člověk, takže i můj hřbet je svobodný, a tak se oba zříkáme vaší odměny.“

Velkovévodkyně se zasmála: „Jsi nejen svobodný, ale také šikovný a chytrý. Odměnu tvému hřbetu tedy nedáme, ty ale odměnu přijmout musíš. Já si přece nemohu dovolit přijmout tvoji službu zadarmo.“ Malý váček se zlaťáky se vzápětí ocitl ve Václavově ruce. „A chtěla bych, abys byl vždy pohotově, když se na zámku něco rozbije. Nebudeš toho litovat. A tvoje svoboda snad tím také nijak omezena nebude.“

To víte, že Kolikdáš přijal. Byl sice skromný, ale takovéhle zaopatření nadosmrti – kdo by odmítl?