Kouzelný krystal z hlubin dolů

Podle pověsti žil v Českém Krumlově jeden čestný a pracovitý horník. Vždy svědomitě rubal, odváděl poctivou práci a kdykoliv mohlo být potřeba, byl ku pomoci svým kamarádům. Jednoho dne však na štole jeho práce nestála za moc. Vždycky, když napřáhl krumpáč, aby odlomil kus skály, jeho paže jen smutně sklesly a ostrý nástroj se po kameni neškodně smekl. Neustále si povzdychoval a myšlenkami byl úplně jinde. Nebylo se co divit – jeho jediného synáčka, kterého si se ženou doslova vymodlili, sužovala těžká horečka. Horník měl obrovský strach, že o chlapce přijde. Jak rád by ležel v posteli na jeho místě, jen aby byl chlapec v pořádku! Když si tak u skály znovu povzdychl, zdálo se mu, že se u jeho kotníku něco pohnulo. Pohlédl dolů a uviděl drobnou postavičku staříka – nebyl o nic vyšší než havířova těžká bota. Byl krásně ustrojený a na horníka od prvního pohledu působil neobyčejně moudrým dojmem. Horník se ke stařečkovi sehnul a i přes své vlastní obrovské trápení se ho přívětivě zeptal, zda mu nemůže být nějak nápomocný. Drobný mužík mu odpověděl, že se tak již stalo: už tím, že havíř nemyslí jen na sebe a i ve své těžké chvíli nabízí pomoc ostatním, skřítkovi pomohl. Zároveň mu prozradil, že ví, co ho trápí, a ubezpečil ho, že jeho synáček se brzy uzdraví. Nato permoníček sáhl do kapsičky svého kabátku a podal horníkovi dokonale čirý krystal křemene. „V tomto krystalu jsem já,“ řekl mu permoník. „Až vyjdeš ze štoly a dopadne na něj slunce, uvidíš mě v něm. Dokud bude krystal čirý, budeš mít doma jen radost a klid. Jakmile by se však zakalil, čekají tě těžké časy. Pamatuj: dokud budeš lidem přinášet štěstí a zůstaneš dobrý, krystal zůstane čistý.“ Než stačil překvapený havíř poděkovat, permoníček se nepozorovaně ztratil. Jakmile vyčerpaný havíř vyšel ze štoly na světlo, podíval se na krystal a v jeho průzračném nitru skutečně uviděl malou postavičku, která se na něj přívětivě usmívala. Když spěchal domů, našel synáčka v mnohem lepším stavu a během několika dnů byl chlapec úplně zdravý. Horník měl permoníkova slova na paměti po celý svůj život. Kámen zůstával po většinu let dokonale čirý – jen párkrát se mírně zamlžil, ale jak už to bývá, není života bez drobného trápení. Když horník o mnoho let později umíral, věnoval kouzelný krystal svaté Genovefě do kaple na Křížové hoře. Tam pak po dlouhá léta ležel ve skleněné vitríně jako připomínka toho, že dobré srdce a soucit najdou svou odměnu i v těch nejtemnějších hlubinách země.