Petrovští na Kokoříně

Kdy byl hrad na severovýchodě od Mělníka postaven, nevíme, v kronikách najdeme zmínku pouze o tom, kdy byl poprvé pobořen. Roku 1426 se k hradu totiž přiblížili husité. Ačkoliv to byl hrad zdánlivě nedobytný, jejich vojskům neodolal. Zpráva z roku 1544 o něm již mluví jako o hradu pustém. A někdy v těchto letech se odehrává náš příběh.

V pustém hradě se usadil loupeživý rytíř Petrovský. Bydlel tu se svou zdivočelou chasou v podzemních brlozích, k nimž vedly tajné chodby z okolních hustých lesů. Své hlídky měl rozmístěny v celém údolí, takže se dovedl vždy dobře ukrýt před přesilou vojska, jež proti němu bylo čas od času vypraveno.

Jednou přepadli Petrovští osamělý mlýn v Jelenicích u Mělníka. Zabušili na vrata a rozkázali: „Otvírejte, Petrovští jdou k vám na návštěvu!“ Tu však narazila kosa na kámen. Mlynář se nezalekl a jeho chasa se počala s lupiči tak udatně bít, že ti museli se zkrvavenými hlavami ustoupit. Jednomu z lupičů dokonce v bitce uťali ruku.

Zalezlí ve svých doupatech jako spráskaní psi vymýšleli lupiči krvavou pomstu mlynáři. Petrovský, aby ušetřil krev svých druhů, rozhodl se použít lsti a zrady. Jednoho dne se objevil v Jelenicích pán oblečený jako bohatý měšťan, tvářící se, jako by si vyšel do kraje hledat osvěžení. Vešel do mlýna a dal se tu do řeči s mlynářem o kráse kraje. Tu vyšla na dvůr mlynářova dcera Liduška. Cizinec ji hned slušně pozdravil – a že měl řečí jako vody, uvázla mu zanedlouho na udici.

Od té doby přicházel do mlýna častěji a pokaždé tu byl vlídně přivítán i pohoštěn. A že se zdál být pořádným a zámožným měšťanem, neměli rodiče nic proti tomu, aby se ucházel o ruku jejich dcery. Jednoho dne požádal Lidušku, aby ho šla vyprovodit. Sotvaže se ocitli v lese, vyrojili se z úkrytů loupežníci a s chechotem se dívky zmocnili. Svázali ji a odvlekli ji s sebou na hrad. Tady teprve poznala, že její milý je náčelník loupežnické chasy – lupič Petrovský.

Vystrašena k smrti upadla do bezvědomí, takže ani nevěděla, kudy a jak se dostala do tmavého podzemního sklepení osvětleného prskajícími loučemi. Loupežníci ji rozvázali a pohodili do kouta na ztuchlou otep slámy. Poté odešli do vedlejší místnosti poradit se, jak s ní naloží, aby jejím rodičům připravili co největší muka. Usnesli se, že budou nejprve žádat výkupné, potom ji teprve propustí – ovšem s useknutou rukou.

Liduška zaslechla hrozný rozsudek a propukla v srdceryvný pláč. Loupežníci se jen zachechtali a aby oslavili svůj úlovek, pustili se do pití. Zmoženi medovinou usnuli a tu teprve se Liduška utišila a rozhlédla kolem sebe. Spatřila zamračenou stařenu, která loupežníkům vařila jídlo. Liduška se jí vrhla k nohám: „Pro boha živého vás prosím, slitujte se nade mnou, vždyť jsem nikomu nikdy neublížila, za co bych měla pykat?“ Prosila tak úpěnlivě, že stařena nemohla její prosbě odolat. Vzala z hrnku dvě hrsti nedovařeného hrachu a vsypala jej Lidušce do zástěry, aby neměla hlad. Rozsvítila louč, zavedla dívku do tmavého kouta sklepení, odházela otepi slámy, které zakrývaly vchod, a podala dívce svíci. „Sehni se a jdi opatrně, aby ti světlo nezhaslo. Jakmile vyjdeš ven, pusť se vpravo a potom stále podle potoka. A vzpomeň si někdy na bábu Petrovských.“

Liduška podle její rady unikla šťastně z moci loupežníků a vrátila se ke svým rodičům, kteří ani nedoufali, že ji ještě spatří. Když otec uslyšel, co jí Petrovští uchystali, zburcoval mělnické měšťany k výpravě proti loupežníkům. Obešli hrad a podle hrachu, který Liduška nevědomky trousila, našli tajnou chodbu. Vnikli tudy do tmavého loupežnického brlohu, loupežníky překvapili a pobili.