Dubický zvon

Kostelík na hraně svahu nad labským údolím v místní části Dubičky nechal postavit v roce 1579 Jindřich Kouč z Kouče na místě dřívější kaple ze 14. století. V době postavení to byl luteránský kostel, zasvěcený sv. Barboře. V roce 1595 nechala pro kostel odlít zvon Jindřichova manželka Anna, která byla dcerou Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z českých pánů popravených pak v roce 1621 poneúspěšném stavovském povstání. Zvon odlil pražský zvonař Brikcí z Cimperka, považovaný za největšího českého zvonaře všech dob. Zvon měl ve 20. století velmi pohnutý osud. Přestože se jedná o relativně nedávnou historii, je dnes velmi obtížné zjistit k ní podrobnosti. Na různých internetových stránkách se dokonce rozcházejí údaje, zda se onen historický zvon v dubickém kostelíku dodnes nachází. Poprvé byl totiž ohrožen již na první světové války, kdy byl určen k roztavení pro válečné účely. Proto byly od tohoto zvonu, jakož i od řady dalších zvonů určených ke zničení, pořízeny sádrové odlitky. Ty jsou uloženy v Muzeu města Ústí nad Labem. Naštěstí za první světové války již k roztavení zvonu nedošlo. Podle publikace1 se o záchranu historických zvonů z okolí Ústí n. L. tehdy zasloužil ústecký archivář dr. F. J. Umlauft (1873-1960). Bližší časové údaje z této etapy osudu zvonu však neznáme.

Druhé vážné ohrožení přišlo za druhé světové války, kdy byl opět hlad po barevných kovech. V roce 1942 nacisté zvon zabavili a měl být opět roztaven pro válečné účely. Na dobrozdání dr. Umlaufta nacisté nedali. On sám se musel rozloučit i se zvonem ze své rodné Lipové.

Helmut Hoffmann v časopise Aussiger Bote z dubna 2015 uvádí,2 že labskýčlun, který několik takto postižených zvonů měl dopravit do Hamburku, byl cestou potopen. V jeho článku však chybějí informace, kde k potopení došlo a zda to snad byl jen důsledek přetížení člunu, nebo následek bombového útoku. Po válce byly prý zvony vyloveny, takže i dubický zvon se mohl vrátit na své místo. H. Hoffmann však neuvádí, kde byl člun potopen, jak probíhalo vylovení a jak se zvonydopravovaly zpátky do Čech.

Válečnými rekvizicemi zvonů se zabýval mgr. Radek Lunga, spolupracující kampanolog českobudějovické diecéze.3 Ukazuje se, že po Vltavě a Labi byly do Hamburku dopravovány pouze zvony z Protektorátu. Zvony ze Sudet, tedy území anektovaného Třetí Říší, byly dopravovány vlakem do vestfálského města Lünen a postupně roztavovány v místní huti Kaiserwerke. V roce 1946 se v Lünen nalezlo 435 zvonů, pocházejících z Českých zemí. V listopadu 1946 se do ČSR vrátily opět po železnici. Žádná spojitost osudu dubického zvonu s potopením labského člunu tedy neexistuje. Když spojenci začali podnikat nálety na Hamburk, byl skutečně učiněn pokus převézt některé zvony jinam. Labskýčlun, potopený tehdy u Hamburku, skutečně vezl zvony, které byly později po válce vyzvednuty. Nešlo však o zvony ze Sudet.

Při rekvizici byly zvony kategorizovány do do čtyř tříd, A až D. Zvony z období 1800-1900, jakož případně i novější, spadaly do kategorie A, ty byly zpravidla ihned taveny. První rezervu tvořily zvonykategorie B, druhou rezervu zvony kategorie C. Zvláště cenné zvony, z hlediska historie nebo hlediska hudebního, tvořily kategorii D. Ty mělybýt zachovány a zpravidla se vůbec nesvěšovaly. Dubický zvon byl zařazen do kategorie C a jako druhá rezerva přečkal válku v Lünen, odkud byl na podzim 1946 vrácen.

Podle svědectví pí dr. Anny Rauerové z Řehlovic byly některé vrácené zvony přechodně uskladněny v předsálí trmického kostela. Mezi navrácenými zvony byl i řehlovický zvon z dílny zvonaře Tomáše z Litoměřic, vyrobený v roce 1535. Otec pí Rauerové jej selským povozem převezl do Řehlovic, kde mohl být pak znovu zavěšen na své místo. V řehlovickém případě je fotograficky zdokumentováno sejmutí zvonů (také z kostela v Brozánkách) v březnu 1942, opětovné zavěšení v roce 1946 však zdokumentováno není, nikdo z přítomných nevlastnil fotoaparát nebo spíše film do něj.

Předpokládám proto, že podobným způsobem mohlo dojít k navrácení dubického zvonu. Oba zvony, řehlovický i dubický, jsou společně na seznamu zvonů nalezených po válce v Lünen. Žádný pamětník navrácení do Dubiček však pravděpodobně již nežije. Dubický kostel byl filiálním kostelem farnosti Stebno. Bývalý stebenský farář Friedrich Kostial (1890-1962) již byl zřejmě odsunut a místo faráře zůstalo neobsazeno. V archivu obcí Dubice a Stebno není o vrácení zvonu žádná zmínka, rovněž v archivu litoměřického biskupství není žádnýzáznam. Po výměně obyvatelstva a výrazném poklesu počtu věřících je dnes 7 kostelů v okolí přidruženo k farnosti Trmice, která jediná má stálého faráře. Četnost mší v jednotlivých kostelech je velmi rozdílná, od dvakrát týdně v Trmicích až po jednou za 2 měsíce v Roudníkách. V Dubičkách by měla být jednou měsíčně v neděli.

Je tedy zvon v dubickém kostelíku skutečně ten historický z roku 1595 a pakliže ano, v jakém je stavu? To se nedá zjistit jinak než na místě ve věži kostela. Měli jsme dojednáno, že po mši v dubnu 2015 se budeme moci na zvon podívat. Trmický farář Jiří Voleský, který měl mši sloužit, si však těsně před termínem mše zlomil nohu, proto se až do odvolání mše v okolních kostelech nekonaly. Získali jsme však od pana faráře kontakt na kostelnici, která nám kostel otevřela. Nad poklopem z kruchty mne však překvapila značná tma, ze které vystupovaly jen obrysy velmi strmého dlouhého žebříku, vedoucího do věže. Teprve na snímku pořízeném bleskem se doma ukázalo, že žebřík je docela zánovní a vypadá spolehlivě. Přesto bylo autorovi tohoto příspěvku jasné, že pořízení fotodokumentace zvonu může zvládnout jen člověk o jednu až dvě generace mladší. Tím byl při příští návštěvě pan Jan Kovář. Jeho přičiněním máme nyní k dispozici snímky zvonu ze všech stran. Zvon je samozřejmě za desetiletí znečištěný od ptáků, jinak ale nepoškozený.