Loupežník Šimák

Někdy v osmdesátých letech 19. století se po severní Moravě potloukal velký loupežník a mordýř Šimák, o němž po celém kraji kolovalo mnoho nejpodivuhodnějších pověstí. Jeho osoba jako loupežníka doslova zpohádkověla a tak se oderský Šimák stal známým skoro po celé Moravě. Buková hora,která i v minulosti sloužila jako jediné bezpečné místo proti zlodějům a zbrojnošům. Zvláště během třicetileté války se zde schovávalo několik desítek obyvatel Štítů, kteří si vybudovali i důmyslné skrýše. Právě zde se i nějakou dobu ukrýval a potloukal Antonín Šimák než byl nedaleké Červené Vodě v místní hospodě dopaden.

Domovskou obcí tohoto loupežníka byly Odry, kde se u chalupníka narodil 19. dubna 1861. Jeho rodiče záhy zemřeli a tak výchova byla všelijaká a výsledky školní docházky nevalné. Ani se nedoučil na kominíka. Stále přísnější tresty za různé krádeže ho vedly ke zvyšování surovosti a rafinovanosti a tak se dopracoval k tomu, že ve svých 20-ti letech nastoupil trest šestiletého těžkého žaláře na Mírově. (1876 – 1881). Po propuštění obdržel pracovní knížku na krejčovské řemeslo a napomenutí, aby začal život jiný – spořádaný. Také mu byla vyplacena částka 25 zlatých, kterou „našetřil“. Nemeškal a přemístil se do Opavy, kde si koupil dva revolvery velkého kalibru a odjel na Ostravsko.

Později bylo u soudu prokázáno, že Šimák si v mírovské trestnici pořídil seznam osob, které by mohly mít peníze a podle něho začal loupit a vraždit. V Polské Ostravě přepadl a zranil faráře Bittu, v lese mezi Novou Vsí a Zábřehem oloupil a zastřelil zblízka do čela podomka Josefa Karnovského. Ještě týž den…(14.května 1887)…šli zednický polír T.Směja a zedník R.Konečný z Vítkovic do Nové Vsi. Asi 400 kroků za lesem uslyšeli dva výstřely rychle za sebou vypálené a hned na to volání o pomoc. Následovaly ještě další čtyři rány ze vzdálenosti tak blízké, že i zablesknutí ohně bylo vidět. Vrátili se tedy do lesa a přišli na silnici k místu, které bylo nanejvýše patnáct kroků vzdáleno od místa, ke bylo vystřeleno. Nepozorovali však nic podezřelého.Také strážmistr Adolf Ides, který tudy právě kráčel a kterému vše sdělili a který také výstřely slyšel, nic podezřelého pro tmu nevypátral. Až teprve druhého dne, v neděli 15. května byly v úvoze na pravé straně císařské silnice nalezeny tři mrtvoly. Byl poznán Josef Magera z Polanky a jeho žena Terezie Magerová, která byla v požehnaném stavu a dělník Ferdinand Buroň ze Vřesiny, který byl otcem osmi nezletilých dětí. Soudní komisi bylo zjištěno, že byly zavražděny z velké blízkosti a odvlečeny ze silnice do úvozu, když předtím byly oloupeny. Bilance pro Hulváky více než strašná. Šimák tam s chladnou krví za jediný den povraždil čtyři lidi. Na svědomí měl ještě pekařského chasníka poblíž Valašského Meziříčí, kterého zastřelil a následně do bahna potopil. V Odrách potom prostřelil lebku starci nad hrobem a ukradl 10 zlatých. Střelbou zaútočil i na správce mírovské trestnice, když jel pro peníze, ale ten vyvázl pouze s lehkým zraněním. Loupeží se zbraní v ruce měl bezpočet.

Po jistou dobu se prý ukrýval i na Bukové hoře a v Horních Studénkách a tam se o něm vyprávěla tato příhoda:

Když Šimák zase jednou se objevil poblíž vesnice, chlapec Josef Vojáčků právě přiháněl krávu Červinu k Čermákově bořině na pastvu. Šimákovi se kráva zalíbila, byla pěkně při těle a zdála se být i stelná. Hezky potichu a nečekaně, jak to loupežníci rádi dělají, přistoupil k Josefovi a povídá: „Chlapče, buď tak hodný, skoč mně do Studýnek pro tabák. Za čtyrák tabák, krejcar od cesty. Já ti krávu zatím napasu.“ A už se hrnul rukou po provaze. Ale Josef Vojáčků nebyl hloupý chlapec, však byl později i starostou, Šimáka se nezalekl a řekl: „Tenhle fígl už znám. Vloni, když jsem tu pásl naši kozu, poslal jste si mě pro mejdlo, za dva krejcary mejdlo, krejcar od cesty. Letěl jsem jako namydlený blesk a ještě rychleji nazpátek a vidím, jak jste mě pěkně namydlil. S kozou jste byl dávno pryč. Místo s kozou jsem musel domů s mejdlem za dva krejcary a s krejcarem od cesty. Tatíkovi to bylo málo a pěkně mi namydlil kalhoty, že jsem si měsíc nemohl sednout. Letos vám tak hloupě nenaletím. Dobře vím, že jste Šimák a že máte zálusk na naši krávu.“ Šimák byl ten den zrovna v dobré náladě a tak na to řekl jen: „Ty jsi chytrej kos. Mohl bys jít ke mně do učení. Tady máš za tu ukradenou kozu desítku, byla to stará patěna. Ale žes mě tu viděl, nikde nepovídej. Koukej na ty nože, nadělal bych z tebe jitrnice.“ A jak přišel, tak se zase ztratil v bořině.

Šimák řádil měsíc a půl. Ještě štěstí, že se ho podařilo 27. června 1887 v Moravské Červené Vodě dopadnout a zatknout, poté co se místní hospodské paní Anně Effenbergerové zdál jeden z jejich hostů podezřelý.

Soudní přelíčení se konalo u krajského soudu v Novém Jičíně a trvalo 6 dnů. Jedinou příjemnou informací bylo, že šéf Vídeňské bursy zaslal 100 zlatých pěti sirotkům po zavražděných manželech Magerových. Za ohromného návalu obecenstva, hrobového ticha a napětí porotci sdělili soudu svůj verdikt. Vinen. Rozsudek pak zněl: Antonín Šimák se odsuzuje k smrti provazem.

Šimák zůstal zatvrzelým až do své smrti, nejevil ani nejmenší stopy lítosti, strachu nebo těžkého svědomí. Ke svým hrozným činům se nepřiznal, ani neprojevil žádné zvláštní přání – do posledka se choval bezcitně, otupěle. Poprava byla vykonána vídeňským katem Seyfriedem na dvoře novojičínské věznice dne 1.října 1887 v 7 hodin ráno. 96 dní od jeho zatčení a 42 dní od vynesení rozsudku. Mozek popraveného byl preparován a poslán do Vídně profesoru Benediktovi k vědeckému zkoumání.