O Perlové víle

V tomto mlýně kdysi žila mlynářská rodina. Mlynář i mlynářka byli poctiví a pracovití lidé. Mlýn sice prosperoval, ale protože měli vlídné ceny a pomáhali potřebným, nijak zvláště nezbohatli – žili si však spokojeně a svorně. Jednoho dne ale do mlýna krutě udeřila nemoc. Mlynář ulehl, práce začala váznout a mlýn se rychle propadal do vážných finančních problémů. Zoufalá mlynářka si tak jednoho večera sedla na břeh řeky a začala usedavě plakat. Měla obrovský strach o nemocného manžela i o celé živobytí. Velké slzy jí kanuly po tváři a smáčely jí zástěru. Když tu se u ní náhle objevila drobná panenka – krásná a něžná, jako by ani nebyla z hmotného světa. Přistoupila k ní, vzala roh mlynářčiny zástěry a začala do něj chytat její stékající slzy. Po chvíli zvolala: „Už dost, už neplač, neboj, zase bude dobře!“ S těmi slovy se slzy v zástěře proměnily v třpytivé perly. Tato tajemná panenka nebyla nikdo jiný než dobrá víla, která žila v hlubinách Vltavy. Mlynářku s mlynářem dobře znala a potají je pozorovala, vždyť byli vlastně sousedé. Naklonila se k ní, poradila jí, co má s perlami udělat, a s vážnou tváří jí kladla na srdce, že ani v nouzi nesmí zapomenout na chudé. Po těchto slovech se víla rozplynula v říčním oparu. Mlynářka udělala přesně to, co jí víla poradila. Za krátký čas se manželu vrátilo zdraví a do krumlovského mlýna se opět navrátil klid, hojnost a pohoda.