Jedová chýše

Nedaleko pražského Apolináře, poblíž prastarého kostela svatého Jana na Skalce, stávala až do první republiky nejstarší pražská krčma zvaná Na Vinici. Byla v nízkém domku s mansardovou střechou krytou šindelem, který byl postaven patrně ve 13. století na pražském Větrově, tedy ještě před založením Nového Města pražského.

Už od 14. století patřilo okolí svatého Apolináře s nedalekou osadou Rybník k místům, kterým se lidé raději obloukem vyhýbali a zejména pak v noci. Přepadání, dokonce i vražděni zde totiž nebylo nic mimořádného. Podle pověsti tuto krčmu s oblibou navštěvoval i král Václav IV. v přestrojení za dvorního šaška nebo kuchaře, ale s doprovodem kata. Při jedné z návštěv poznal král dva šlechtice, kteří dříve patřili ke spiklencům a kdysi ho chtěli ve Vídni otrávit. Když si odskočili k tanci, přikázal katovi, aby jim dal do pohárů vína jed. Od té doby se prý začalo říkat krčmě Jedová chýše. Traduje se, že jeden z majitelů dokonce musel přivazovat lžíce na řetízky a aby mu je neukradli. Aby podobně šetřil i na miskách a nechal prý do stolů vydlabat otvory, do kterých se jídlo servírovalo.

V polovině 19. století se zde scházeli Češi i Němci. Hospoda vypadala jako vesnické stavení a nesla dvojjazyčný název Jedová chýše – Gifthütte. Otevřeno měla takřka nepřetržitě. Studenti zde mohli slušně obědvat za přijatelných 20 krejcarů a po nocích zde pořádaly tzv. „jodoformové bály“. Pojmenování bylo podle dezinfekce v nemocničních budovách, která zaměstnance poznamenala nezaměnitelným odérem.Později se stala eldorádem pražské německé bohémy, tj. malířů, sochařů a zejména mediků z nedalekých nemocničních ústavů a klinik a jejich ženského doprovodu z řad ošetřovatelek, posluchaček a porodnických kurzů z nedaleké porodnice. Medici často pracovali s nejrůznějšími léky, což je druhá verse nebo obnovení názvu Jedová chýše. V Jedové chýši pak měli buršáci nejen vykřičenou knajpu a dupárnu, ale i pokoutní malířský ateliér, v němž dováděli se svolnými modelkami.

V nízkém lokálu Jedové chýše měli problém vzrostlejší hosté, aby nenarazili hlavou na učouzený strop od kuřáků, který připomínal spíše kovárnu. Podle spisovatele K. L. Kukly se v Jedové chýši ukrýval bratr kapitána Alfreda Dreyfusse, odsouzeného ve Francii pro velezradu, Mathieus Dreyfuss. Buršové svého přítele ukryli, ale do krčmy přišla hezká snědá dívka s kamarádkou z Francie. Obě tančily s buršáky tak dlouho, až podnapilý buršák dívkám svěřil, kde je Dreyfuss ukryt. Druhý den byl Dreyfuss zatčen a pohoršení čeští studenti a dělníci buršáckou společnost z krčmy natrvalo vytlačili a zpustošená krčma byla pak na čas zavřena. Tehdejší česko-německé vzplanutí národnostních vášní asi také souviselo s aférou Linhart–Bieberle z ledna 1899, kdy německý student zastřelil v sebeobraně mladého Čecha.

Před první světovou válkou zde hrával medik Soukup a v prvních letech republiky se zde scházela pražská galerka. Ještě v roce 1926 v jejích prostorách natočil režisér Karel Lamač film Dobrý voják Švejk. Tuto proslulou pražskou památku pak zakoupil profesor Antonín Heveroch (1869–1927), který chtěl po zbourání chýše rozšířit nedaleký ústav pro choromyslné, nebo zde vybudovat soukromé sanatorium. Zemřel však dříve, než stačil své plány realizovat. V roce 1933 byla pak Jedová chýše zbourána a na jejím místě byl postaven nový dům, před kterým dosud stojí kamenná socha svatého Vojtěcha, která zde stávala od pradávna, společně s touto proslulou krčmou pražského podsvětí.

Její odkaz však dále přežívá, a to i díky československému televiznímu kriminálnímu seriálu Hříšní lidé města pražského režiséra Jiřího Sekvence natočeného podle tří povídkových souborů spisovatele Jiřího Marka. Na místě Jedové chýše se nyní nachází funkcionalistický dům, který postavil architekt Josef Kalous (1889 až 1958).Tato krčma byla vždy zdrojem různých historek, a tak v pátek 3. dubna 1896 otiskla Národní politika pod titulkem „Šli s mrtvolou místo do pitevního sálu – do hospody“ následující článek „Před několika dny pobouřil obyvatelstvo v okolí Karlova nemálo výjev, který se udál za pozdní noci ve známé, originelní ,hospůdce mediků‘, tedy ve starém hostinci na konci odlehlé nemocniční části Nového Města, zvané U Jedové chýše. Do pivnice té, z jejíž zahrádky se prostírá pohled přes poslední zbytky starodávných hradeb do Nuselského údolí, chodili většinou mladí lékaři, posluchači medicínské fakulty a zřízenci z nemocnic i pathologických ústavů a leckdy docházelo mezi nimi k všelikým žertům, při kterých ostatnímu obecenstvu hrůzou naskakovala husí kůže. Často se stávalo, že některý student vytasil se tu s balíčkem, ze kterého čouhala uříznutá lidská ruka neb odkud se šklebila úmrlčí lebka či jiný anatomický preparát.“

Po vylíčení pověsti, jíž se Jedová chýše v minulosti těšila, list pokračuje: „Doby ty zašly, ale v těchto dnech odehrála se u hospůdky té opět příšerná episoda, která živě připomíná zašlé časy „chýše Jedové“. V jistém zdejším léčebném ústavu zemřel po delší nemoci muž z venkova. Mrtvola byla zahalena v rubáš, bílé plátěné prostěradlo a dva zřízenci ústavu dostali rozkaz, aby nebožtíka odnesli do pitevního sálu v pathologickém ústavu, kde mrtvé tělo mělo býti druhý den pitváno. Nosiči vydali se za pozdní noci na cestu, ale nešli přímo, kam měli nařízeno, nýbrž udělali okliku kolem Jedové chýše a zastavili se tam, aby žízeň douškem piva uhasili. Máry s umrlcem jednoduše postavili na ulici vedle vchodu do hostince, a aniž by se více o nebožtíka starali, zasedli do šenkovny k veselé pitce. Zatím pozdní chodci, kteří v tu končinu náhodou zabloudili, div se ze strašidelného zjevu mrtvoly v rubáši u vrat hospody nezbláznili. Každý se hrůzou vyhnul márám na sto kroků a v celém okolí ženské se bály z domu vykročiti. Nosičové nemocniční však pili vesele dál, a teprve když si ulovili pěknou opičku, sebrali zase nosidla s nebožtíkem a odnesli jej do pathologického ústavu v sál pitevní. Beztaktní jednání nemocničních zřízenců zaslouží nejpřísnějšího pokárání,“ končí svou zprávu z dubna 1896 Národní politika.