Opat Jaroným

Stěží najdete na úpatí lemující Krušné hory obec, ves či město, k nimž by se nevázala nějaká letitá pověst nebo pověra. Krušné hory se svými temnými údolími ztracenými v divokém porostu okolních strání. Mokřiska a tůně dýchající mlžný opar do syrové vůně smoly a jehličí. Pochmurný kraj, kraj vlků a strašidel. Strašidelné historky se v tomto nehostinném a divokém kraji dědily z generace na generaci a vyprávěly se v nejedné chalupě krčící se ve stínu hor. Večer, když za okny fičel severák a v kamnech praskala polena, povídaly je matky vystrašeným dětem.

V jiné usedlosti potom, u skomírajícího plamene svíce, vyprávěly je babičky vnoučatům. Nejinak tomu bylo ve městě Osek, jehož historie sahá až do 12. století. Ve městě, které je díky svému unikátnímu cisterciáckému klášteru a zřícenině raně gotického hradu právem označováno za perlu Krušných hor. A právě o několik strašidelných příběhů z tohoto mého města bych se s vámi, čtenáři, rád podělil.

Srdcem města Osek je bezesporu velkolepá stavba kláštera cisterciáků, která je národní kulturní památkou. Začněme tedy naši cestu za oseckými strašidly právě zde. Nechme dveře zapadnout za posledním ze zvídavých turistů, vyčkejme, až se z okolních kopců na město snese soumrak, a vydejme se spolu do studených temných koutů ztichlých klášterních chodeb.

Pověst praví, že právě zde se za bouřlivých nocí zjevoval přízrak opata Jeronýma (Hieronyma Obžera). Stávalo se, že za takových nocí, kdy kraj bičovala bouře, o klášterní zdi se tříštily poryvy vichru a studenými chodbami se proháněla meluzína, zjevovala se v kapitolní síni postava muže v černé kápi. Vystrašení mniši, přivolaní sem podivným hlukem, poznali potom v přízraku zesnulého opata Jeronýma. Jedné takové nevlídné noci, kdy kraj zužovala jedna z obzvláště prudkých podzimních bouří, ozvalo se o půlnoci bušení na klášterní bránu. Sotva se na kamenné nádvoří bičované deštěm seběhlo několik vystrašených mnichů v těžkých promáčených kutnách, brána se s třeskotem sama otevřela a o kamennou dlažbu zazvonila kopyta koní. Na klášterní dvůr vjel černý kočár tažený čtyřspřežím.

V mihotavém plamenu pochodní, které svírali v roztřesených pažích překvapení mniši, leskla se do ruda bělma koní, černé hřívy přilepily zvířatům k šíji pro vazce deště a z nozder jim vyrážely obláčky páry. Když se dveře kočáru s třesknutím otevřely a uvnitř mniši zahlédli sedět nebožtíka opata Jeronýma, odhodili pochodně a s hrůzou se rozběhli do bezpečí okolních klášterních stavení. A přece jedna z postav zůstala stát neohroženě na svém místě a pochodeň v její paži se nezachvěla. Nový představený kláštera, velmi zbožný opat Kajetán. S hrůzou v očích pozorovali ze svých úkrytů mniši, jak opat Kajetán přistoupil k otevřeným dveřím kočáru a oba muži poté spolu klidně rozmlouvali. O tom, co bylo předmětem jejich hovoru, staré kroniky mlčí, opat Kajetán si toto tajemství vzal s sebou do hrobu.

Jisté je, že po rozmluvě se zemřelým Jeronýmem opat Kajetán, nedbaje deště, doprovodil kočár až před klášterní bránu a hleděl za ním, jak se koně divokým cvalem rozjeli bouří k nedaleké temné hradbě lesa. A právě ve chvíli, kdy projížděl černý kočár lipovou alejí podél klášterní zdi, dosáhla bouře vrcholu. Ještě ani nedozněl dusot kopyt, když za ohlušujícího rachotu hromu sjel z nebe oslnivý blesk a uhodil do jedné z lip takovou silou, že ji vyrval ze země a otočil kořeny vzhůru. Od té doby se již přízrak neukázal. A ona obrácená lípa? Stojí u klášterní zdi dodnes označena štítkem lípa památná. Říká se, že když se posadíte na lavičku stojící ve stínu její podivně pokroucené koruny za večera v době, kdy se schyluje k bouři, uslyšíte z dáli po silnici klapat kopyta koní. Že by ono čtyřspřeží mrtvého opata Jeronýma? Možná.