O Matějovi a Marjánce

Jaro roku 1848 se již pomalu měnilo na léto a na řevničovském statku sedláka Soukupa měli napilno. Senoseč byla v plném proudu a navíc se v dohlednu rýsovala svatba. Sedlák Soukup se totiž rozhodl, že ožení svého staršího syna Matěje. I nevěstu mu už dohodil. Bohatá selka Dorňáková byla téměř dva roky vdovou a mladého silného chasníka by pod svou střechou velmi ráda uvítala. Alespoň by na všechno nebyla sama. Její tři děti sice už leccos zastanou, ale přece ještě jsou příliš malé na celodenní práci na statku a polích. A ona je ještě plná života, takže nějakého toho vnuka by Soukupovi určitě dala. Sňatku, podle starého statkáře, opravdu už nic nebránilo, protože před několika dny přišel z krušovického zámku list, v němž bylo definitivně potvrzeno, že Matěj Soukup byl nadobro vykoupen z vojny. Matěj se však na svou ženitbu díval úplně jinak. Už několik měsíců se tajně scházel s Marjánkou Čechovou. Byla to velmi pěkná a hodná dívka, o rok mladší než Matěj, ale, bohužel, z nuzné chalupy. Její rodiče neměli ani pole, ani kravku, natož pak koně. Marjánka věděla, že jejich láska nemá žádnou budoucnost, protože statkář Soukup by nikdy s jejich sňatkem nesouhlasil. Přesto však Matěje upřímně milovala, stejně jako on ji. Když se přiblížil den, kdy měl Matěj s matkou a otcem jet na námluvy k vdově Dorňákové, rozhodl se chasník k radikálnímu činu. Poslal svého mladšího bratra Pepka za Marjánkou se vzkazem, aby přišla večer tajně na místo, kde se obvykle scházeli. Tady jí znovu vyznal lásku a řekl, že si bohatou vdovu nikdy nevezme. A hned ji požádal o ruku. Marjánka byla z takového obratu událostí překvapená, ale ráda přikývla. Matěj jí řekl, že ještě tento večer vše řekne rodičům. A kdyby ho snad vyhnali ze statku, nastěhuje se do chalupy k Marjánce. S tímto slibem se rozešli do svých domovů. Když se Matěj vrátil do statku, seděli rodiče i s bratrem u stolu a čekali na něj. “Doufám, že jsi nezapomněl na zítřejší návštěvu vdovy Dorňákové!” řekl přísně otec. “Nezapomněl, jenže já tam nepůjdu,” odpověděl klidně Matěj. “Co je to za řeč, nepůjdu tam?” osopil se na syna statkář. “No zkrátka nepůjdu,” vyhrkl Matěj. Znovu nabral dech a rychle dodal: “Protože mám rád Marjánku Čechovou a pokud se s někým ožením, tak jedině s ní!” “To tě nesmí ani napadnout!” zahřměl sedlák a bouchl pěstí do stolu. Matěj však byl rozhodnutý neustoupit ani o píď. “Jestli mi budete, otče, bránit, odejdu do Prahy na barikády! Ať mě tam třeba zabijou,” řekl Matěj hlasem, který od něho nebyli rodiče zvyklí slýchat. “Vždyť Dorňáková je alespoň o patnáct let starší než náš Matěj,” přispěchal bratrovi na pomoc Pepek. “Ne, a ne! S takovou nuzotou štěstí neuděláš,” křičel Soukup až se celý statek třásl. Vtom se od stolu zvedla Matějova matka a podívala se svému muži přímo do očí. “Proč tak mluvíš,” řekla tichým znaveným hlasem. “Podívej se na nás. Žijeme spolu pětadvacet let a žádné štěstí jsme nepoznali. Ty víš, že já tě taky nechtěla, ale poslechla jsem rodiče, protože jsem myslela, že to jinak nejde. A co z toho mám? Dřinu, povídání o dřině a penězích. Nebýt těch dvou chlapců, dávno už bych odtud utekla!” Místností se rozhostilo hrobové ticho. Sedlák zbělel ve tváři jako křída a vypotácel se na dvůr. Tam těžce usedl na lavici, zabořil hlavu do dlaní a slzy mu zalily oči. Seděl tam dlouho, až pomalu začalo svítat. Nikdo se neodvážil vyjít na zápraží za ním. Ráno se Matěj chystal zajet pro seno na louku za obcí. Když míjel otce, jenom sklopil hlavu. “Počkej”, řekl sedlák. “Když vdovu nechceš, nemusíš si ji vzít. A jestli máš Marjánku skutečně rád, přiveď ji k nám. Hezká je, to je pravda, a k práci se umí také postavit. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Vždyť náš statek je dost velký na to, aby nás uživil všechny.” Potom poplácal zkoprnělého Matěje po zádech a zmizel ve stáji. A tady bychom mohli skončit. Matěj s Marjánkou měli štěstí, že se sedlák zbavil předsudků a svatbě nebránil. Byla tu však vrchnost, jejíž moc nad poddanými se už pomalu krátila, a pražské události léta 1848 tomu s určitostí napomohly. Postavila si hlavu, že sňatek nepovolí. A tak musel Matěj vysázet pěknou řádku tolárků, než se dali panští úředníci obměkčit a svatbu povolili. Ta se nakonec konala v řevničovském kostele 7. září 1848, v den, kdy císař Ferdinand V. vydal patent o zrušení poddanství.