O pokladě v Záhoří

Na návrší u Záhoří stála před dlouhými lety o samotě chaloupka, chudobná, zvetšelá. Nad ní stará lípa rozkládala košatou korunu, jako by ji chránit chtěla. Zůstávali v té chaloupce staří lidé s jedinou dcerou, těžko živobytí sháněli. Rádi by byli rodiče dceru vdali, ale věděli, že bude těžko najít ženicha pro chudou holku.

Jednou ráno povídá ten tatík ženě a dceři: „Já se dnes podívám do Žatce. A kdybych se do večera nevrátil, nemějte strach, já tam někde přespím.“ „A co budeš dělat v městě?“ ptá se žena. „Mám tam řízení,“ odpověděl muž, „možná, že z toho i nějaké peníze budou.“ Víc nepověděl. Žena byla zvyklá, že je její muž nemluva, a co nechce, že nepoví. Proto se dál neptala. A starý se vypravil do Žatce. Ale nedošel tam. Dal se před městem stranou od silnice a dostal se brzy k starému stavení v polích. Nějaké skladiště to bylo, hlídal je voják. Ten starý chodil zpovzdáli kolem stavení, díval se kolem a zase k zemi, jako by něco hledal.

Vojákovi na stráži bylo to divné, myslí si, co tu ten starý chce. A také měl povinnost podezřelou osobu zastavit. Vykročil tedy proti starému, pušku naň namířil a poručil mu stát. Starý se polekal a proboha prosil, ať mu jen vojáček neubližuje, on že nic zlého neobmýšlí. Ale voják hned na něj zhurta, co tam chce. A tu povídá starý:

„Vojáčku, to je divná věc. Tuhle se mi v noci zdálo, že přišel ke mně můj dědek, vzal mne za rameno a povídá: ,Dej se cestou k Žatci, před branou uhni vlevo do polí k tomu starému stavení, které tam blízko uvidíš, a kolem toho choď tak dlouho, až potkáš svoje štěstí!‘ — To bylo na předvčerejšek v noci. Já na to nedal, ale na včerejšek se mi to zdálo zas, a na dnešek po třetí. A tu si myslím, to není jen tak, a vydal jsem se tedy sem.“ Voják sklonil pušku, dívá se na ustrašeného starocha a potom se dá do smíchu: „Nu, to je jistě podivné,“ povídá, „mně se vám taky tři dni po sobě něco zdálo. To že zas můj dědeček ke mně přišel ve spaní, že mne za bránu vyvedl a povídá, abych šel tam a tam, že najdu poklad. Jenže já na sny tuze nedám — a tak jsem nešel.“ Ten starý se podívá vojákovi do tváře — byl ten voják hezký hoch a měl veselé oči — hrozí mu prstem a povídá: „Vojáčku, vojáčku, to není hezké, dělat si blázny ze starých lidí.“ „Ale ne,“ voják na to a zvážněl, „doopravdy se mi to zdálo. A mohu vám říci, kam mne posílal. Ukazoval mi cestu tamhle po silnici, i tu vesnici mi jmenoval, škoda, že mi jméno z paměti vypadlo, u vesnice na návrší stojí o samotě košatá lípa, pod lipou stará chaloupka. A mezi kořeny té lípy je poklad. Ale jen jak se ta vesnice jmenovala? Já si možná ještě vzpomenu.“ Starý tohle uslyšev, zůstal jako zdřevěnělý. Vždyť ten voják povídá o jeho chalupě! Na návrší u vsi, o samotě pod lipou — všecko se shoduje. Už se chtěl zeptat vojáka, nejmenovalli dědeček tu ves Záhořím, ale zarazil se a řekl jen: „To je opravdu divná náhoda, že se i vám něco takového zdálo. Ale vy jste moudřejší než já, vy se za tím nehoníte. A já toho taky nechám a půjdu, odkud jsem přišel. Spánembohem, vojáčku!“ — Starý se vracel domů. Jak měl vojáka z dohledu, přidal do kroku, dočkat se nemohl, až bude doma. Přijde k večeru domů, žena s dcerou ho vítají: „Máš, chudáku, asi hlad,“ povídá žena, „ale je tam polévka i knedlíky s omáčkou od oběda, ohřeju to hned.“ Ale starý neměl na jídlo ani pomyšlení. Šel honem do kůlničky pro motyku a lopatu, pospíšil k lípě a tam začal u kořenů kopat. Žena s dcerou se na něho dívaly, myslely, že mu přeskočilo.

Jak se podivily, když najednou zaslechli, že motyka narazila na něco tvrdého. Tatíkovi srdce poskočilo, zčerstva kopal dál a zase zemi lopatou odhazoval, až se ukázalo víko železné truhlice. Kopal ještě chvíli a potom zavolal na dceru, aby mu pomohla truhlici vyzvednout. Truhlice byla tuze těžká. Dva zámky u ní visely, ty musel tatík motykou urazit. A když zvedli víko, truhlice plná zlaťáků a stříbrňáků. To bylo divení. Honem zanesli poklad do sednice, a tam teprve starý ženě a dceři pověděl, jak to všecko bylo.

Když to vyslechly, povídá rozvážná žena: „A co ten voják? Vždyť ty bys bez něho nebyl poklad našel! Když nám takové bohatství připadlo, sluší se, abychom se mu odměnili. Ty se hezky zejtra seber, jdi pro vojáka! Přiveď ho k nám, pohostíme ho a dáme mu nějaké peníze. Však si jich zaslouží.“ Starý se tedy druhého dne sebral a šel k Žatci. Přijde k tomu stavení v polích, ale tam byl už na stráži jiný voják. Toho se tedy starý zeptal, víli, kdo tam hlídal den před tím, a mohlli by s ním mluvit. Voják věděl, i jméno pověděl, a že ho najde v kasárnách ve městě. Starý hned pospíchal do města, tam šťastně v kasárnách toho vojáka našel. A hned, jestli prý už si voják vzpomněl, jak ten jeho dědeček ve snu mu tu vesnici jmenoval. „Ne, nevzpomněl,“ smál se voják. „A snad jste vy, tatíku, pro tohle nepřišel?“ Ba přišel,“ svědčil starý a povídá potom: „Nejmenovala se snad Záhoří?“ „A na moutě duši,“ překvapený voják na to, „Záhoří se jmenovala, Záhoří.“ „Tak to je tedy u nás,“ řekl starý. „A lípu tam máte?“ ptá se překvapený voják. „Máme,“ starý na to. „To se musím k vám podívat,“ povídá voják, všecek neklidný. „Však jsem proto přišel,“ smál se starý a ptal se, zda by s ním voják mohl jít hned. A voják, že se mu to hodí. Má jít nazejtří z vojny domů a poprosí velitele, aby ho pustil už dnes. Tak se také stalo a za nějakou chvíli byl starý s vojákem na cestě. Jak si tak cestou povídali, zvěděl starý, že voják nemá už ani otce, ani matky. Že je chudých rodičů syn a že si musí teď po vojně nějakou práci najít, aby se obživil.

„A nenajduli,“ povídá, „vrátím se na vojnu a budu sloužit dál.“ Tu starý poklepal vojákovi na rameno a řekl mu: „Nebudete, vojáčku, nebudete. Dobře se budete mít, nic vám chybět nebude.“ Teď teprve starý vojákovi všecko vyjevil, jak to bylo s tím pokladem, a že se chtějí s ním, s vojákem o něj rozdělit. Kdo byl radši než voják! Tak přišli potom do Záhoří, do chaloupky pod lipou, a máma s dcerou tam vojáka uvítaly. Už měly přichystané jídlo, sedli všichni ke stolu a dobře se měli. Když bylo po jídle, starý vytáhl zpod postele truhlici, odklopil víko, ukázal vojákovi, co je tam peněz. Milý voják měl oči navrch hlavy. „A teď to na dvě půlky rozděl,“ povídá žena muži. „Spravedlivo, aby vojáček dostal polovinu. Nebýt jeho snu, o pokladu jsme se nedověděli.“ Ale voják, byl to hodný člověk, povídá, že ne, že to tak být nemůže, oni že jsou tři a on jen jeden. A jak to nakonec dopadlo? Voják chvilku přemýšlí a potom povídá: „Myslím, že by to nejlíp bylo takhle: Jsem tak sám na světě, nikoho tu nemám, ke komu bych šel. Kdybyste mi dali svou dceru za ženu, zůstal bych u vás a hospodařil bych s vámi.

A nebylo by třeba ty peníze dělit.“ Jak voják chtěl, tak se také stalo. Voják se s dcerou oženil, vystavěli si pěkný statek na místě chaloupky, polí nakoupili, dobytka i všeho nářadí do hospodářství, ještě jim peníze zbyly.

A do smrti v poctivosti chovali lípu u statku, která jim dala bohatství.