O světlících u Čkyně

Jel jednou forman z Vimperka do Volyně. Pozdě vyjel, trochu se zpozdil ve vimperském pivovaře, kde bylo pivo jako křen. Rád se forman napil, ale nepřebral. Věděl, že u vozu třeba mít jasnou hlavu, zvlášť v noci. Však také, když vyjížděl z pivovaru, už se smrákalo. Statní koně chutě šlapali, chvilkami pod jejich kopytem jiskra vyskočila, jak podkova narazila na kámen, vůz trochu skřípal. Však to byl také náklad: vysoko bylo zboží navršeno, na bocích upevněno líhami. Všecko utaženo provazy a řetězy. Přes zboží rohože byly nataženy, přes ně bílá plachta. Na lišni vlevo visela veliká lucerna s rozžatým světlem. Vpředu na formanově sedadle ležel pes Voříšek, věrný strážce vozu, a poštěkával. Pán vozu sám v modré košili formanské s bičem v ruce kráčel podle podsedního koně.

Než přijel ke Čkyni, byla už noc. Měsíc nesvítil, a ve tmě třeba bylo jeti opatrně. Cesta ubíhala pomalu. Forman hvízdal si nějakou písničku a díval se před sebe, jeli cesta volná. Najednou vidí, že stranou na louce u silnice světýlko vyskočilo, jako když v lucerně hoří. Myslel, že to tam někdo kráčí se světlem. Ale záhy shledal, že se mýlil. Ukázalo se druhé světýlko, třetí, čtvrté, všecka poskakovala po louce. Přibývalo jich, už jich bylo celé hejno.

Forman věděl, co to znamená, že jsou to „světlíci“, bludičky. Ale nebyl bojácný. Pobídl koně do rychlejšího kroku, sám si hvízdal, aby mu nebylo smutno. Najednou vidí, že se to hejno světlíků blíží k silnici. Než se nadál, byli na silnici; ženou se k vozu, skáčou kolem, i pod plachtu se dostávají. Formanovi se zdá, že slyší volat: „Svez nás taky, svez nás taky!“ Pes Voříšek leží na sedadle přikrčen, krk natažený, bojí se. Ani formanovi není do smíchu. Vidí, že koně vůz sotva táhnou, zdá se, jako by byl náklad najednou tuze těžký. A světlíků vzadu kolem vozu plno, už i u formana jsou, div mu do tváře neskáčou.

„Skočíli mi před koně, je zle, ti se splaší,“ pomyslil si forman, zaklel nehorázně a rozehnal se bičem po světlících. V tom okamžení ztratili se od vozu a se silnice, a nebylo po nich ani památky. Forman si oddychl, pobídl koně, kteří zas už lehčeji táhli, zavolal na Voříška, ten se mu ozval zaštěkáním — a jeli dál. Kouzlo zmizelo. Forman šťastně dojel do Volyně.

Lidé často vídali světlíky na lukách u Čkyně. Ale každý se chránil voláním nebo hvízdáním je přivolat. A tak zůstali na louce. Pěšinou luční pak nikdo chodit nechtěl, aby ho světlíci nezavedli. Byl by se dostal do močálu. O světlících říkali, že jsou to duše novorozeňat, zemřelých bez křtu.