Navrácená řeč

V roce 1948 měl ve Cvikově na náměstí elektrozávod pan J. Šouta, který jednou nemilosrdně zbil svého syna, když přinesl ze školy špatné vysvědčení. Po tom tvrdém trestu chlapec leknutím ztratil řeč. Místo slov se z jeho hrdla ozývalo pouze chrčení. Rodiče byli vyděšení, otec upřímně litoval svého činu a snažil se napravit následky svého náhlého rozčilení. Vozili chlapce k nejlepším lékařům, kteří zkoušeli všechny možné způsoby, jak případně novým leknutím řeč navrátit, ale všechno bylo marné. Chlapec nepromluvil.

Chodil pravidelně do školy, se zájmem sledoval vyučování, svědomitě dělal domácí úkoly, jen slovní projev mu chyběl. Jeho stav byl beznadějný. Vychodil školu, sportoval, učil se elektromechanikem. Vánoční svátky v roce 1950 byly na sněhu, okolí Cvikova nabízí skvělé lyžařské terény a chlapec si vyjel směrem na Světlou pod Luží zalyžovat. Zvečera se vracel domů přes Kalvárii. Jel krajem lesa pod Zeleným vrchem skloněn nad lyžemi, když nenadále na cestu vystoupil hajný pan Panc, který nesl na holi přes rameno napíchnutou otep sena pro zvěř. Chlapec se setkání s člověkem nenadál a velice se polekal. Když přijel domů, první jeho slovo bylo: "Maminko!"

Radost rodičů byla převeliká a na oslavu uzdravení svého syna uspořádal pan Šouta bohatou hostinu pro své známé. Celá událost způsobila ve městě velké vzrušení a rodičům lidé k uzdravení dítěte blahopřáli.

O kříži na okraji cesty v Lindavě vypráví tato příhoda:

Továrník Karel Grohmann měl syny, z nichž jeden trpěl občasnými záchvaty úzkosti. Jednou ho napadl toulavý pes a roztrhal na něm oděv. Ačkoliv pes chlapci jinak vůbec neublížil, zůstal hoch stát na silnici, celý se třásl a nebyl schopen slova. Dopotácel se domů, ale na otázky otce neodpovídal.

Od oné neblahé příhody už nepromluvil. Otec měl svého synka rád, nelitoval prostředků a odvezl ho do Vídně na léčení. Lékaři radili procházky v klidném prostředí. Tovární budovy Grohmannovy barvírny se nalézají u silnice pod lindavským nádražím a od něho jde vozová cesta k silnici do Cvikova. Toto tiché místo si vybral a sem vodíval továrník často své nemocné dítě. Chlapec opět mluvil, ale záchvaty strachu se stále objevovaly. Na tyto procházky se chlapec velice těšil. Nejraději chodili k blízkému lesu do úžlabiny, kterou protéká malý potůček. Často vyplašili divoké holuby, nejvíce radosti však chlapci udělalo setkání se srnčí zvěří. To se v jeho očích objevovaly jiskřičky života, aby pak byly opět vystřídány záchvaty strachu, kdy chlapec přerývaně vzlykal a celé jeho tělíčko se třáslo. Každá z těch jasných chvilek utvrzovala otce v domnění, že jeho zdraví se vrací. A tak, i když chlapcovu tvář charakterizoval smutek, i když se vyhýbal společnosti, při procházkách s otcem se postupně objevovala radost a potěšení z odpoledních procházek.Ke svému otci přilnul a ten vytrvale chodil se svým synkem den co den na odpolední vycházky.

V pevné víře, že chlapci se vrací zdraví a v pevné víře v pomoc Boží, dal postavit tento kříž v místech, kde spolu stávali a těšili se pohledy do kraje. Doufal pevně, že Bůh vrátí zdraví jeho dítěti.