Pověst o dole František

Tato stará havířská pověst se prý kdysi dávno udála na karvinské šachtě “Františce“.

Staří havíři ji slýchávali už od svých otců. Ti tehdy ještě neznali výtah. Lezli dolů i nahoru po žebřících a vytěžené uhlí táhli nahoru pomocí dřevěných vratek. V té době pracoval na šachtě Francek. Se svou početnou rodinou bydlel ve staré chajdě. Musel se ohánět neboť měl dětí jako smetí. Nikdy nebylo u nich nazbyt , spíš bylo víc hladu. Ale nikdy nebylo tak aby se nedalo vydržet. Jednou, jako by se proti Franckovi všechno spiklo. Nic se mu nedařilo, ani v práci ani doma. Výplata byla malá, hlad se hlásil. Tehdy se v dole u Francka objevil Pustecký, v revírnickém. “ Zdař Bůh“ pozdravil “ Dej Bože “ odpověděl mu Francek a otřel si rukávem zpocené čelo. Hned poznal s kým má tu čest a proto se na Pusteckého díval s úctou a očekáváním. “ Sedni si na chvilku“ řekl mu Pustecký “ a během svačinky mi řekni něco o své rodině“. Francek mu všechno po pravdě vypověděl jakou má v poslední době smůlu, jak se nadře a přesto nevydělá. Zmínil se i o tom, jak se doma tlačí hlad a bída. Není na chleba a tak si vaříme bob ve slané vodě. Během řeči vytáhl pytlík a nabídl Pusteckému bob k ochutnání. “ Vezmi a ochutnej, to mám svačinu místo chleba, ten už jsme dávno neviděli“. Pustecký okusil pár zrnek bobu. Snědl je s chutí a řekl: “ Když je hlad, je i bob dobrý“. “ No jen jez, jestli ti tak chutná, bratrsky se rozdělíme“, řekl Francek a tak spolu mlčky žvýkali boby. Pak se znovu ozval Pustecký. “ Je mi tě líto Francku, i tvé rodiny. Těžce pracuješ a přesto málo vyděláváš. Proto ti zítra pomohu. Jen na svačinu přines opět hrst toho bobu, moc mi chutnal“ . Na to Pustecký zmizel a nechal Francka jeho práci a myšlenkám. Příštího rána nastala ve Franckově životě změna. Každý den mu pomáhal v jeho práci sám Pustecký se svými pomocníky. Uhlí se jen sypalo a bylo ho tolik, že jej nestačil odvážet. Den před výplatou, řekl Pustecký Franckovi: “ Zítra ráno si jdi pro výplatu a přines ji sebou, dáš mi snad taky něco za námahu“: V den výplaty nemohl Francek věřit svým očím. Dostal tolik peněz, že jich byla plná čepice. A tu teď nesl do dolu. Když ho Pustecký viděl, řekl: “ Tak teď Francku děl“: A Francek poctivě dělil. “ Jeden ty, jeden já“ a i ten poslední přidal na Pusteckého hromádku. “ Ty jsi víc dělal a proto ten poslední patří tobě. “ “ No ale ty máš víc dětí“ řekl Pustecký. “ To nevadí“ odporoval mu Francek, “ jen ber, tak je to spravedlivé“. “ Jsi dobrý kamarád Francku, líbíš se mi, nejsi lakotný a proto si ty peníze můžeš nechat všechny“ a Pustecký vysypal i své tolary do Franckovi čepice. I ten poslední penízek mu strčil do ruky s poznámkou : “ Ten poslední tolar má čarovnou moc, chovej ho proto jako oko v hlavě. Když na vás dolehne bída, nebo když budeš chtít někomu pomoci, polož ten tolar na svou pravou dlaň, mysli na obnos, který potřebuješ a vyslov toto zaklínadlo : “ Ty jsi můj stříbrný tolárek, dej mi tolik peněz jako dárek“: A tolárek ti vyplní každé rozumné přání. Ale běda Francku, kdyby ses chtěl obohatit, tehdy pozbude tolárek svou čarovnou moc.“ Po tom varování Pustecký zmizel Franckovi z očí a Francek volal své díky už jen temné štole. Už nikdy se Pustecký Franckovi neukázal a ten na něho vděčně vzpomínal. Od těch dob se jemu a jeho rodině vedlo lépe. Francek čarovný tolárek opatroval a nikdy nezneužil jeho čarovné moci. Svým kamarádům havířům pomáhal v nouzi jen ze svého, řka při tom, že jim to posílá Pustecký. Dobré a obětavé kamarádské vztahy platí nad zlato podnes. Škoda jen, že těch kladů lidské povahy je dnes málo jako šafránu.

Důl František je v dnešní době již uzavřený černouhelný hlubinný důl v Horní Suché.