O Šmelhausovi

Ve slepém okně zahradního domku byla kamenná polopostava Zahradníka od Václava Nedomy (dnes snad v Lapidáriu; některé prameny uvádějí autora Josefa Malínského). O této postavě se vypráví zajímavá pověst. Poměrně zámožný zahradník Šmelhaus, pracující v zahradě Cibulky, byl lakomý a bezcitný. Jeho největším potěšením bylo zamknout se sám do světnice s truhlicí zlaťáků a ty počítat a vyhazovat do vzduchu. Umínil si, i že svou dceru (o jejímž dobrém věnu si celý Smíchov povídal) provdá nejdříve, až jí bude nad třicet let, nebo nejlépe, že jí neprovdá vůbec. Dcera Rozárka ale měla známost s chudým chasníkem. Když se to otec dozvěděl, dceru zbil a vyhnal z domu. Po Smíchově se zpráva rychle roznesla a Šmelhaus se záhy stal terčem nenávisti. Po pár dnech přišla dcera prosit otce, aby jí vzal zpátky, ale on jí jako i několikráte po té vyhnal. Když už chtěla nebohá dívka spáchat sebevraždu, rozhodl se onen chudý chasník, že si jí vezme, ačkoli se pravděpodobně neuživí. Pomocnou ruku podal smíchovský zahradník Donát, oba mladé přijal do svých služeb a nabídl jim i světničku. Služba u zahradníka Donáta však nutila manžele chodit často kolem Šmelhausova domu a tu jim vždy zahradník spílal z okna. Volal, že se dočká doby, kdy umřou hlady jako mrchy, i kdyby měl u toho okna zkamenět. Mezitím mu žalem zemřela žena. Na Smíchově se nesměl objevit, kluci na něj pokřikovali: Zkamenělej, zkamenělej. Za šest let po té ochrnul, ztuhl a ve strašných bolestech zemřel. Kvůli ztuhlosti nemohli jej údajně dostat ani do rakve. Smíchovští hovořili o trestu Božím: nakonec opravdu zkameněl. Na pohřeb mu šla jenom dcera se zeťem a malou dcerou. Jeho zlaťáky se nenašli. Majitel Cibulky pak nechal okno zevnitř zazdít tak, že vepředu vznikl výklenek, kam umístil Šmelhausovo poprsí v košili. Socha vyvolala mezi košířskými takový poprask, že mnozí uvěřili, že Śmelhaus skutečně zkameněl. Jiná pověst o Šmelhausovi vypráví. že zkameněl, když odmítl dát nemocnému žebráku almužnu a ještě mu hrubě spílal.