Ohnivák v Pržně

Ohniváci nejčastěji prováděli své reje pod Metylovskou hůrkou, mezi Hodoňovicemi a Pržnem. Jednou kolem půlnoci procházel ohnivý muž s velikým kamenem, který měl uvázaný na zádech. Ztěžka postupoval po cestě a vypadal, jako by stále něco hledal. Přitom si něco pro sebe mumlal a občas byl slyšet i jeho nářek. Jednou se jeden vesničan opozdil a spěchal tudy dom. Už byla černočerná tma, když tu najednou před ním cestu ozářila prapodivná záře. Ohnivý muž! Vesničan se ulekl, ale na útěk se nedal. Tu vidí, že ten druhý má na zádech naložen pěkný kus kamene. Podivil se, a pak na ohniváka zavolal: “Hej, ty s tím kamenem, člověče nešťastný, co se nám vláčíš po nocích? Kdes ho vzal, tam ho polož!“ Ohnivák mu radostně odpověděl: „Děkuji ti za tvá slova, už sto let na ně čekám. Pambů ti to odplať!“ A pak se rozplynul. Od těch časů se už ohnivák nikdy více neukázal. Byl to prý duch jednoho sedláka z Metylovic, který za života posunoval mezníky na polích ve svůj prospěch, nevadilo mu, že okradl i chudobnou vdovu, která z kousku políčka živila několik děti. Po smrti nemohl najít pokoje a s mezníkem na zádech musel obcházet každou noc místa, na kterých pohnul s mezníky.