O loupežnících a Běleckém Mlýnu

Jednou navečer přišla do Běleckého mlýna jakási jeptiška a říkala, jestli by ji nechali ve mlýně na noc. „Ale, pantáto,“ vykládala jeptiška mlynáři, „kdybyste mně dali komůrku jen pro mě, jestli můžete. Budu se celou noc modlit z knížek, ať žádného neruším.“ Ve mlýně měli místa dost a o mlynáři se vědělo, že je dobrák a pohostinný člověk. „Dáme vám komůrku, třeba i dvě.“ Tak postavili jeptišce večeři na stůl, a když se najedla, zavedli ji nahoru do komůrky. V tom mlýně měli mladého pacholka a tomu se ta cizí osoba nějak nezdála. Počkej, já už vyzkoumám, co jsi zač, povídal si. Nikomu nic neřekl, a zatímco jeptiška dole večeřela, vlezl si v komůrce pod její lůžko. Za malou chvíli jeptiška přišla nahoru, zastrčila dvéře a začala se svlékat. Pacholek pod lůžkem ani nedutal. Viděl: milá jeptiška nebyla žádná jeptiška, ale urostlý chlap. Pod hábitem měl stočený dlouhý provaz. Hned ho odmotal, rozevřel okno a potichu zapískal. Za chvilku se z lesa ozvalo znamení a pod okno se přišouraly nějaké kroky. Chlap nic neříkal a začal provaz spouštět dolů, aby po něm jeho společníci vlezli do mlýna. Pacholek poznal, že je zle! Sebral všecku odvahu, potichu vylezl po břiše zpod postele, našlapoval k oknu jako kocour — a bac. Zezadu strčil do loupežníka, že ten jen vykřikl a spadl mezi své kumpány dolů. Rámus vzbudil celý mlýn. Pantáta mlynář vyběhl i s pacholkem ven a milé loupežníky tam pochytali a svázali, než se stačili vzpamatovat. Ten pacholek tenkrát zachránil celý mlýn.