O zazděné Jeptišce

Na staré cestě vedoucí z Českého Krumlova do Kájova stávalo kdysi mnoho kapliček. Jedna z nich však byla jiná. Kaplička bez výklenku, jaký mají jiné, aby v něm byla socha či obraz toho, komu je zasvěcena. Byl to spíše zastřešený kamenný hranol. Právě tento hranol byl spíše pomníkem jedné lásky než kapličkou v pravém slova smyslu. Mezi Světlíkem a Šebanovem stával v 16. století malý, ale pevný hrádek, na němž sídlili zemani z Trojasu, věrní služebníci rožmberského rodu. Za vlády pana Viléma z Rožmberka se hradnímu pánu narodila dceruška Berta. Radost však vzápětí vystřídal hluboký žal – dceřina matka při porodu zemřela. Malá Berta tak vyrůstala sama, vychovávaná jen otcem a starou chůvou. V průběhu let z ní vyrostla krásná dívka. Když dospěla, vzal ji otec do sídelního Českého Krumlova na velkolepou slavnost, kterou pořádal sám vladař Vilém z Rožmberka. Pro skromnou mladou dívku to bylo první setkání s vysokou společností. Mezi všemi urozenými hosty si ji brzy všiml mladý šlechtic, kterého zcela okouzlila její nesmělost a jemný ruměnec ve tváři. Netrvalo dlouho a oba mladí lidé se do sebe hluboce zamilovali. Jejich lásce však nebylo přáno. Bertin otec sňatku nechtěl požehnat, protože dceru ještě jako malé dítě zaslíbil někomu jinému. Otec ji proto postavil před neúprosné ultimátum: buď se podvolí, nebo stráví zbytek života za zdmi kláštera. Berta se nechtěla zpronevěřit své první lásce, a tak zvolila raději řeholní život. Noviciát v krumlovském klášteře svaté Kláry pro ni byl velmi krutý, jeptišky ani matka představená jí nic nedarovaly, až nakonec složila slib věčné čistoty. Léta běžela a Berta žila řeholním životem. Až jednoho podzimu se řádové sestry vydaly na tradiční kájovskou pouť. Krumlovské clarisky se po staré cestě vydaly do Kájova a za chůze se modlily. V téže chvíli se po stejné cestě vracela z lovu družina šlechticů pod vedením pana Viléma z Rožmberka. A právě zde došlo k osudovému setkání – mezi jezdci na koních byl i muž, kterému Berta kdysi věnovala své srdce. Poznali se v jediném okamžiku. Oba zaostali za svými průvody, aby si u malé kapličky u cesty vyměnili alespoň pár slov. Ve vzpomínkách na zašlou lásku však zcela ztratili pojem o čase. Než si to stačili uvědomit, leželi si v náručí. Matka představená si ale všimla, že jedna z jejích sester chybí, a vydala se ji hledat. Bertu tak přistihla při činu. Tajný klášterní soud byl neúprosný a vyměřil jí ten nejvyšší trest – zazdění zaživa. V sychravém, mrazivém listopadu vedl po lesní cestě podivný a ponurý průvod. Sestry vlekly svou bývalou družku, oblečenou jen v tenkém, plátěném rubáši. Berta šla pomalu, celá zkřehlá a s promodralýma nohama. Nevnímala modlitby umírajících, které sestry přeříkávaly. Necítila se vinna – jen na jediný kratičký okamžik směla v životě pocítit skutečné lidské štěstí. Došly až ke kapličce. Berta se beze slova a smířeně postavila do jejího výklenku. Ruce jí spoutaly těžké okovy. Pak před ní sestry začaly klást kámen po kameni. Světlo oblohy pomalu mizelo, až dívku obklopila jen temnota, chlad a hrobové ticho.