O pokladu v Krásném lese

Už je tomu hodně, hodně let, kdy pan Ferdinand Kűhlmann byl ještě docela malým chlapcem. Jeho rodiče vlastnili statek č.p. 15. v Krásném Lese. Na Kűhlmannův statek často přicházela stará paní Bayerová. Znala mnoho pohádek a pověstí.

Ráda vyprávěla, a tak, jen co se pozdravila s hospodářem, už byl kolem ní slušný počet dětí, větších i docela malých, které očekávaly, co jim dnes bude povídat. Na vyprávění se moc těšíval i ještě malý Ferdinand. Také on často stařenku Bayerovou prosíval o pohádku či jiný příběh.

Zvláště míval rád povídání z blízkého okolí Krásného Lesa, třeba o pokladech. Kolik pak jich asi v okolí bylo ? Jeden z nich měl být na nedalekém Kratzerbergu a jiný, jak se povídalo, v blízkosti právě jejich hospodářství. Je ukrytý někde docela blízko, blizoučko. A měl to být docela slušný poklad, alespoň podle stařenky.

Kdysi velice dávno,nyní Kűhlmannův statek, měl v držení velmi bohatý sedlák. Byl nejbohatším nejen v celém Krásném Lese a obou Řasnicích. Tak to povídala paní Bayerová.

V tom čase ale byla doba neklidná a sedlák se právem obával o svůj majetek. Přišla válka. Vojska táhla krajem a po nich zůstávaly vypleněné vesnice i samoty. A za pravidelným vojskem se vždy potulovaly tlupy dezertérů a lotříků, které se neštítily žádného zla. Tvrdě si dovedly vyžádat jídlo, pití, samozřejmě peníze a i jiné cenné věci v dobrém, drahém kovu. Právě toho se sedlák moc a moc bál. Přišel by tak o všechno své nahromaděné bohatství, které střádal ho celý život. Pln obav a strachu se jedné zvlášť tmavé noci vydal ven a to, co měl nahromaděno, ukryl do velkého džbánu, který nedaleko statku hluboko zakopal. Bylo to velké jmění ! A jeho obavy nebyly plané. Vesnicemi v celém okolí procházela vojska válčících stran. Co nemohly pobrat, to spálily. Za vojsky, co bylo snad ještě horší, vždy chodívali ozbrojenci. Chtěli se v prvé řadě najíst, a pak zcela bezohledně žádali peníze, šperky. Co bylo jen trochu cenné, vše pobrali. Na peníze „měli dobré nosy“ a kde nestačil jejich důvtip a loupením získané zkušenosti, tam si pomáhali výhružkami i mučením.

Už podle stavení samých, chlévů vždy neomylně poznali, kde je možné se něčeho nadít. A navíc, co bylo obzvláště zlé se našel i zrádce, který jedné z takových band ochotně prozradil, kdo ze vsi ještě něco má. Ten zrádce se prý jmenoval Liška. Sám dobrým člověkem nebyl a poctivým, to už vůbec ne! Po okolí líčíval na zvěř a kde co mohl, to ukradl.

Jak se říkávalo a dodnes říká : „Co mu sluníčko ukázalo, to mu měsíček dal !“ A v té době takové nepravé, nepoctivé skutky se velice tvrdě trestaly. Obyčejně to býval trest konečný, definitivní!

Ale Liškovi válka pomohla, přísnému trestu ušel. Nehodný Liška tu loupeživou chásku přivedl ke statku bohatého statkáře. Lupiči vtrhli do stavení. Sedlák jim naoko neochotně vydal něco málo z odložených úspor. Ale ti, jako by tušili, že jim nevydal vše, že ještě něco má, co jim chce zatajit. Rozhodli se, že násilím snad prozradí, kde má schovanou další, větší část svého majetku. Ale sedlák mlčel, nic neprozradil. Vojáci ho proto přivázali za koně, hrozili mu hroznou smrtí. Ale ani to sedláka nezlomilo, nic neřekl. Byl usmýkán k smrti.

Vše zlé přejde i válka musí jednou skončit. Zpustošený kraj vojska opustila a po nich zmizela i ta loupeživá cháska, která byla ještě horší vojáků a která tolik znepokojovala všechny usedlosti. Po válce zůstalo jen smutné vzpomínání a také to, že někde poblíž je ukrytý poklad bohatého sedláka.

Pan Ferdinand Kűhlmann na vyprávění o pokladu nezapomněl. Ale, mohla to být pravda či jenom povídání? Život mu přinášel už jako vlastníku statku a hospodáři úplně jiné starosti a ty zatlačily poklad stranou. Jednoho dne se Ferdinand Kűhlmann dal do opravy cesty k jednomu ze svých polí. Bylo to kousek, kousíček za branou statku, kde cesta přecházela v kostrbatou, kamenitou stezku. Najal si několik chlapů a s nimi se pustil do správky cesty. Při kopání a zarovnávání hrbolatého povrchu cesty pan Kűhlmann narazil na veliký kámen. Vykopal ho a strnul.

Pod velkým kamenem byl ukrytý velmi starý kameninový džbán přiklopený podobnou, kameninovou miskou. Když misku odklopil, uviděl uvnitř zbytky kdysi plátěného pytlíku, v němž bylo velice mnoho stříbrných mincí.

Ty mince už dávno nebyly v oběhu, neplatily. Ale bylo to stříbro. Z mincí zde byly hodně zastoupeny pražské groše a pak, převážně drobné německé peníze ražené v Míšni. Pan Kűhlmann na prohlídku svého nálezu zavolal znalce, odborníky. Ti mince přepočítali, bylo jich přesně 725 a dobře zachovalých. Podle jejich odhadu nejmladší mince z Kűhlmannova nálezu pocházely z vlády krále Vladislava II. Jagellonského.

O tomto panovníkovi bylo známé, že byl nerozhodným a rád se nechával ovlivňovat radami různých rádců. Té jeho váhavosti, nerozhodnosti zneužívali příznivci uherského krále Matyáše Korvína. V té době byla skutečně válka tak říkajíc na spadnutí.

Ale válka se naštěstí Frýdlantskem nepřehnala a nehrozily ani přepady vojenských zběhů – lupičů. Zdá se být nejpravděpodobnější obava z poměrně častých nájezdů loupeživých band potulujících se po Frýdlantsku zřejmě z nedalekého Slezska. A tak tato pověst dává za pravdu všem těm povídáním a pověstem o pokladech. Nebývají to jen pouhá lidská vyprávění, vzpomínky, ale za nimi je často skutečné, pravdivé jádro! Vyvstává nám otázka, z jakých důvodů byl poklad ukryt, když v té době na Krásnolesku žádná vojska nebyla. Nejpravděpodobnější se zdá důvod častých nájezdů různých loupeživých band pohybujících se na Frýdlantsku. Toto by mohla doložit i poznámka v biberštejnských registrech od generálmajora Paula Rogalla z Biberštejna zapsaná 12. ledna 1472, která posílá některé postižené ze Zhořelce do Vsi a Frýdlantu vyzvednout si odškodnění.