O hastrmanovi

Ve Vránové Lhotě, až na samém pokraji vesnice, bydleli v domku staří manželé. Pantáta si rád zakouřil z fajfky, ale žena to nerada viděla. „Běž mi z kuchyně, nekuř mi tady,“ zlobila se a vyháněla ho ven. A tak si milý pantáta udělal pod okny pěknou dřevěnou lavičku, tam v podvečer sedával a spokojeně pokuřoval. Jednoho večera — už se začínalo stmívat a mezi stromy poletovali netopýři — kde se vzal, tu se vzal, objevil se před pantátou malý chlapeček. Byl jen v roztrhaných kalhotkách a na hlavě neměl ani čepici. Byl to takový rozcuchaný kluk a škaredě se na pantátu šklebil. Pomalu přicházel blíž k lavičce, dělal, jako by kouřil fajfku a pitvorně vyfukoval kouř. To pantátu dopálilo. Sedí si tady v pokoji, je rád, že se s ním žena nevadí, a takový cizí kluk si přijde a bude se mu posmívat! „Co tady chceš?“ křikl na něho. „Proč už neležíš na peci a nespíš? Seber se a utíkej domů, nebo dostaneš za uši!“ Myslíte si, že se kluk polekal? Kdepak. Poskakoval z nohy na nohu a šklebil se ještě víc. To už bylo na pantátu moc. Přešla ho trpělivost, vstal z lavičky a skočil po něm. Kluk uskočil a couval jako rak pozpátku, šklebil se mu do obličeje a dělal na něho dlouhý nos. Pantáta za ním, ale kluk utíkal tak šikovně, že ho nemohl dohonit ani za svět. Tak běželi oba až k řece Třebůvce. Tam byl klučina jako v pasti.Vzadu říčka, vpředu pantáta — ted už neuteče! Najednou se kluk obrátil a než se pantáta vzpamatoval, skočil do vody, až vysoko vyšplíchla. Pantáta vykřikl leknutím, ale z vody se už vynořila klukova rozježená hlava. Smál se rezavě a dělal na pantátu dlouhý nos. Pantáta zůstal stát a v hlavě se mu vyjasňovalo.Ten posměváček nebyl nikdo jiný než hastrman! Lidi vyprávěli, že zůstává v Třebůvce a občas, že vychází z vody a provádí všelijaké taškařiny. Co s ním? Pantáta si odplivl a šel domů. Vypravoval ženě, co mu hastrman provedl a jak ho dopálil. „Takový zmetek, vypadal jako tříletý chlapeček, nic nemluvil, jenom se mi poškleboval. Svatého by musel dopálit! Však až já se s ním potkám podruhé, ten na mě bude dlouho pamatovat! Já mu dám co proto,“ sliboval pantáta hastrmanovi. Ale hastrman se mu víckrát neukázal. Pantáta až do smrti vzpomínal na nezvedeného kluka, který mu nedovolil vykouřit si klidně fajfku tabáku před vlastním domkem.