Vodník a tovaryš

Kde se dnes na jižním okraji Třebechovic zrcadlí hladina rybníka Pod dubem, býval dříve jen hluboký močál obklopený neprostupnými vrbami a starými duby. Lidé se tomu místu po západu slunce vyhýbali. Říkalo se totiž, že ve větvích největšího dubu sedává vodník – stvoření v obnošeném šosovém kabátku, ze kterého neustále kapala voda. Zatímco přes den byl rybník klidný, jakmile se nad Orebem rozprostřela noc, vodník lákal pocestné do hlubin. Nepotřeboval k tomu ale žádné kouzelné písně. Nejraději vysedával na tlusté větvi starého dubu přímo nad vodou, pletl červené čepičky a zručně šil boty z jemné rybí kůže. Pověst o jeho mistrovství se donesla až k mladému ševcovskému tovaryšovi Janovi z Třebechovic. Jan byl chlapík zvědavý a chlubivý. V hospodě u piva se vsadil, že vodníka navštíví a vyzvídá od něj ševcovské tajemství, kterým se žádný lidský mistr nemohl chlubit. Za úsvitu, když se nad močálem ještě válela hustá mlha, přišel Jan k rybníku. Na větvi dubu skutečně seděl mužík s zelenými vlasy a v rukou držel nablýskanou holínku, která vypadala, jako by byla vyrobená z jediného kusu kůže bez jediného švu. „Hej, mistře vodníku!“ zavolal Jan. „Učím se ševcovině, ale takový steh jsem v životě neviděl. Neprodal bys mi svůj grif?“ Vodník se zeleně usmál, až mu z koutků stříkla voda, a zahučel: „Prodám, tovarejšku, prodám. Ale tradek za tradek. Já ti ukážu, jak ušít botu bez švu, a ty mi za to necháš své boty. Tady u břehu je si zuj.“ Jan, oslepený vidinou slávy, neváhal. Zul své pevné kožené boty a položil je na kořen dubu. Vodník seskočil z větve, zvedl Janovy boty, prohlédl si je a náhle se s hlasitým žbluňk! ponořil pod hladinu. Zbyly po něm jen bubliny a Janovy staré boty na břehu. Než se tovaryš vzpamatoval, voda pod ním ztmabla a z hlubiny se ozval jen tišelivý smích: „Bota bez švu se šije jen z vody, tovarejšku! A voda švy nemá!“ Jan musel jít domů boso přes trní a kopřivy a v hospodě byl všem jen pro smích. Od té doby se v Třebechovicích říká, že kdo chce přelstít třebechovického vodníka, odejde nakonec bez bot. A starý dub nad rybníkem tam stojí dodnes jako připomínka, že s vodními lidmi se obchody neuzavírají.