Jak sedlák Matěj přechytračil císaře

V Jeníkově kdysi žil mladý sedlák Matěj, který byl široko daleko známý jako veliký šprýmař. Jednou, když Matěj vedl voly po cestě, jel okolo samotný císař. Nechal zastavit svůj kočár, aby se zeptal, do jaké vesnice to mají namířeno. A tak se dal císař pán s Matějem do řeči.

Když se císař optal na rodinu, Matěj hned, že v chalupě žije s otcem, matkou a sestrou. A tak se císař zajímal dál: „Co dělá otec?“ „Dělá z jedné škody dvě.“ „Co dělá matka?“ „Peče snědený chléb.“ „A co dělá sestra?“ „Oplakává loňský smích.“ A protože císař pán hádance nerozuměl, slíbil Matějovi dukát, když mu vše osvětlí.

„Inu, to je jednoduché,“ řekl Matěj. „Lidé si krátí cestu přes otcovo pole a šlapou mu po úrodě, proto přes něj vyoral širokou brázdu, ale lidé tudy stejně chodí. Matka si od sousedky vypůjčila chléb, a když upekla nový, musela jí ho vrátit. A sestra měla mít před rokem vdavky, ale milého jí odvedli na vojnu.“ Císaři se hádanka tuze líbila, proto Matěji nařídil, aby ji jinému neřekl do té doby, než ho posté spatří.

Když se vrátil do Vídně, nechal si do největší síně svého paláce svolat všechna knížata a hrabata a hádanku jim řekl. Každému navíc slíbil vykládanou truhlici s pěti sty dukáty, když ji správně zodpoví. Jeden mazaný hrabě ale věděl, že byl císař na cestách. Zeptal se tedy jeho kočího, kudy cestovali. Když to zjistil, nasedl na koně a hnal ho, jak jen mohl. V každé vesnici se ptal, jestli se zde náhodou císař pán nezastavil a s někým se nezamluvil. Tři dny a tři noci mu trvala cesta. Hrabě projel několika tmavými lesy, přebrodil spoustu řek a přecválal nepočítaně luk a polí, až nakonec doputoval i do Jeníkova.

Seskočil z koně a hned pospíchal na náves, jestli tu prý někdo nemluvil s vladařem. Sedlák Matěj šel zrovna okolo, a protože byl pyšný, že jako jediný z širého kraje s ním rozmlouval, sám se hraběti přihlásil. Když se však optal na hádanku, vzpomněl si Matěj, co císaři slíbil, a mlčel jako zařezaný. V tom si však urozený pán sáhl pod plášť, vytáhl z něj kožený měšec a položil ho Matějovi do rukou. Ten se do váčku podíval, potěžkal ho v dlaních a v očích se mu zablýsklo. Šibalsky se usmál a nakonec hraběti něco šeptnul do ucha.

Týden nato nechal císař opět svolat všechny své šlechtice. Zopakoval hádanku, na kterou žádal odpověď, a tázal se, jestli mu někdo umí správně odpovědět. Do nastalého ticha promluvil jediný muž, hrabě, který vážil dlouhou cestu v sedle koně, aby vyzpovídal Matěje. „Můj císaři, tvůj otec si musel přes pole vyorat brázdu, ale lidé stejně přes něj chodí, proto dělá z jedné škody dvě. Tvá matka oplácí sousedce chléb, který si od ní půjčila, a tvá sestra oplakává ztrátu svého milého, kterého si před rokem měla brát za muže.“

„To máš vše ze své hlavy?“ otázal se císař. „Ne, Výsosti, jeden sedlák mi to řekl.“ „Nuže, milý hrabě, hádanku jsi vyřešil, proto dostaneš odměnu, která ti právem patří. Ale protože sedlák neposlechl mé rozkazy, musím ho nechat přivést.“

Jak řekl, tak se i stalo. Matěje nakonec vojáci postavili před trůn. Císař pán se zeptal, proč vyzradil odpověď na hádanku, když ho od té doby ještě stokrát neviděl. Matěj se jen usmál a řekl: „Pane císaři, je pravda, že jsme spolu měli ujednáno, že vás nejprve musím stokrát uhlídat, abych mohl někomu vyzradit správnou odpověď. Jenže ten pan hrabě, který za mnou ráčil dlouhou cestu až do Jeníkova, mi nejprve daroval sto dukátů s tvým portrétem, takže dnes vás od té doby vidím po stoprvní.“

Vladař nakonec uznal, že je Matěj v právu. A protože se mu zalíbil, ještě ho pochválil, že si svou odměnu chytře zasloužil, a vypravil ho zpět domů.