Jak sedlák Matěj přechytračil císaře
V Jeníkově kdysi žil mladý sedlák Matěj, který byl široko daleko
známý jako veliký šprýmař. Jednou, když Matěj vedl voly po
cestě, jel okolo samotný císař. Nechal zastavit svůj kočár, aby se
zeptal, do jaké vesnice to mají namířeno. A tak se dal císař pán
s Matějem do řeči.
Když se císař optal na rodinu, Matěj hned, že v chalupě žije
s otcem, matkou a sestrou. A tak se císař zajímal dál: „Co dělá
otec?“ „Dělá z jedné škody dvě.“ „Co dělá matka?“ „Peče snědený chléb.“ „A co dělá sestra?“ „Oplakává loňský smích.“ A protože
císař pán hádance nerozuměl, slíbil Matějovi dukát, když mu
vše osvětlí.
„Inu, to je jednoduché,“ řekl Matěj. „Lidé si krátí cestu přes otcovo
pole a šlapou mu po úrodě, proto přes něj vyoral širokou
brázdu, ale lidé tudy stejně chodí. Matka si od sousedky vypůjčila
chléb, a když upekla nový, musela jí ho vrátit. A sestra měla
mít před rokem vdavky, ale milého jí odvedli na vojnu.“ Císaři se
hádanka tuze líbila, proto Matěji nařídil, aby ji jinému neřekl do
té doby, než ho posté spatří.
Když se vrátil do Vídně, nechal si do největší síně svého paláce
svolat všechna knížata a hrabata a hádanku jim řekl. Každému
navíc slíbil vykládanou truhlici s pěti sty dukáty, když ji správně
zodpoví. Jeden mazaný hrabě ale věděl, že byl císař na cestách.
Zeptal se tedy jeho kočího, kudy cestovali. Když to zjistil, nasedl
na koně a hnal ho, jak jen mohl. V každé vesnici se ptal, jestli se
zde náhodou císař pán nezastavil a s někým se nezamluvil. Tři
dny a tři noci mu trvala cesta. Hrabě projel několika tmavými
lesy, přebrodil spoustu řek a přecválal nepočítaně luk a polí, až
nakonec doputoval i do Jeníkova.
Seskočil z koně a hned pospíchal na náves, jestli tu prý někdo
nemluvil s vladařem. Sedlák Matěj šel zrovna okolo, a protože
byl pyšný, že jako jediný z širého kraje s ním rozmlouval, sám se
hraběti přihlásil. Když se však optal na hádanku, vzpomněl si
Matěj, co císaři slíbil, a mlčel jako zařezaný. V tom si však urozený
pán sáhl pod plášť, vytáhl z něj kožený měšec a položil ho
Matějovi do rukou. Ten se do váčku podíval, potěžkal ho v dlaních a v očích se mu zablýsklo. Šibalsky se usmál a nakonec
hraběti něco šeptnul do ucha.
Týden nato nechal císař opět svolat všechny své šlechtice. Zopakoval
hádanku, na kterou žádal odpověď, a tázal se, jestli mu
někdo umí správně odpovědět. Do nastalého ticha promluvil jediný
muž, hrabě, který vážil dlouhou cestu v sedle koně, aby vyzpovídal
Matěje. „Můj císaři, tvůj otec si musel přes pole vyorat
brázdu, ale lidé stejně přes něj chodí, proto dělá z jedné škody
dvě. Tvá matka oplácí sousedce chléb, který si od ní půjčila,
a tvá sestra oplakává ztrátu svého milého, kterého si před rokem
měla brát za muže.“
„To máš vše ze své hlavy?“ otázal se císař. „Ne, Výsosti, jeden
sedlák mi to řekl.“ „Nuže, milý hrabě, hádanku jsi vyřešil, proto
dostaneš odměnu, která ti právem patří. Ale protože sedlák neposlechl
mé rozkazy, musím ho nechat přivést.“
Jak řekl, tak se i stalo. Matěje nakonec vojáci postavili před
trůn. Císař pán se zeptal, proč vyzradil odpověď na hádanku,
když ho od té doby ještě stokrát neviděl. Matěj se jen usmál a řekl:
„Pane císaři, je pravda, že jsme spolu měli ujednáno, že vás
nejprve musím stokrát uhlídat, abych mohl někomu vyzradit
správnou odpověď. Jenže ten pan hrabě, který za mnou ráčil
dlouhou cestu až do Jeníkova, mi nejprve daroval sto dukátů
s tvým portrétem, takže dnes vás od té doby vidím po stoprvní.“
Vladař nakonec uznal, že je Matěj v právu. A protože se mu
zalíbil, ještě ho pochválil, že si svou odměnu chytře zasloužil,
a vypravil ho zpět domů.