Vodník v Doubravici

Děti z Doubravice u Budějovic hrály si jednou za vsí na stráni na pastvisku. Byl jich tam celý houf a bylo jim veselo; chlapci se honili, děvčata točila se dokola a zpívala, až se kolem rozléhalo. Ani si děti nevšimly, že se k nim přiblížil nějaký člověk drobné postavy, svraskalé tváře, pichlavých očí, dlouhých vlasů; v zeleném kabátě byl a v ruce měl píšťalu z rákosí. Posadil se stranou na kámen a začal pískat. Tu si ho teprve děti všimly, dívaly se s udivením a poslouchaly, jakou to podivnou písničku píská. Na hru ani nevzpomněly, shrnuly se všechny kolem toho mužíka, tak pozorně poslouchaly, že se ani nehnuly. Stály jako očarovány, oka nespustily z toho pištce.

Ten najednou vstal s kamene a stále pískaje, ubíral se volným krokem s pastviska k nedalekému rybníku. A děti všecky za ním, jako by je za sebou táhl. Na ten podivný průvod díval se chlapec, který přišel ze vsi na pastvisko, když už mužík s dětmi odcházel. Bylo mu divné, kam jdou, a chtěl za nimi. Ale zdálo se mu najednou, jako by mu něco říkalo: nechoď! A tak stál na místě, kde si děti předtím hrály, a hleděl za odcházejícími. Volal: kam jdete? ale ani jedno z dětí se neohlídlo. A tu chlapec s hrůzou vidí, jak pištec došel na břeh rybníka, jak se před ním vlny rozstoupily, a jak celý ten dětský průvod za hlasem píšťaly kráčí do vody. Chlapec stál na stráni jako zkamenělý, ani hlásku ze sebe vypravit nemohl. Teprve až se za posledním dítětem voda zavřela, chlapec vykřikl a vylekaný utíkal ke vsi. Křičel jako smyslů zbavený, a lidé ve vsi nemohli drahnou chvíli z něho dostat, co se vlastně stalo. Když konečně zvěděli, že jsou děti v rybníce, věděli také, kdo je tam odvedl. Vodník to byl, to nebylo nikomu tajno.

Co dělat? Děti jsou dojista ztraceny. Po vsi rozléhal se pláč a nářek, ženy rukama lomily, muži pěsti zatínali. A tu promluvil starý jeden výměnkář: „Pláč a nářek nic tu nepomůže. Ještě není všecko ztraceno. Vodník drží děti v zajetí ve svém obydlí pod vodou. Třeba ho vyčíhat a zmocnit se ho. Kdo z vás, muži, má kuráž, ať si připraví lyčený provaz, schová se u rybníka v křoví a vyčíhá si vodníka, až z vody vyjde. Na suché zemi nemá vodník síly, a lyčeným provazem svázaného snadno ovládnete. Přinutíte jej potom, aby děti propustil.“

Hned tři muži se hlásili, že si na vodníka počíhají. Také jejich děti odvedl, a oni chtěli je na něm vymoci. Opatřili si lyčené provazy a smluvili se, že se budou střídat v čekání na vodníka.

Tři dni trvalo, než se vodník na břehu ukázal. Muži v záloze číhajícímu bušilo srdce jako kladivo, když spatřil nedaleko sebe zeleného mužíka s píšťalou v ruce. Vodník na břehu se rozhlédl a chtěl jít ke vsi. Ale sotva udělal tři kroky, vyrazil muž z křoví a skočil po něm. Váleli se chvilku v trávě, rvali se spolu, vodník škrábal a kousal jako kočka, ale silný muž přece jen brzy jej přemohl a svázal lyčeným provazem. Tu byl vodník bez moci. A na lyčeném provazu vedl jej muž do vsi jako beránka.

Ve vsi bylo pozdvižení, když se tam ten statečný člověk s vodníkem objevil. Ženy by byly rozsápaly vodníka, který se bránit nemohl. Ale starý výměnkář je zadržel. „Nechte ho!“ povídá, „takhle byste nic nepořídily. Musíte ho přinutit, aby vydal děti!“ A sám se obrátil k vodníkovi, po dětech se ptal, chtěl, ať je vydá. Ale vodník ani muk, mlčel jako zařezaný. „A, ty tak, chlapíku?“ výměnkář povídá po marných domluvách. „Uvidíme, naučímeli tě mluvit!“ Z nakázání výměnkářova odvedli muži spoutaného vodníka na hráz rybníka, tam jej přivázali ke staré vrbě a začali snášet chrastí, které kladli kolem něho na zem. Když chrastí sahalo vodníkovi po kolena, povídá výměnkář mužům: „A teď to zapálíte. Však bude ptáček zpívat jinou, až ho plaménky začnou olizovat a kouř dusit.“

Jak to zaslechl vodník, vykřikl pronikavě. Začal s prosíkem. A sliboval, pustíli jej, že děti vrátí. „Sliby, chyby,“ výměnkář na to, „nemysli si, že tě pustíme. Skočíš do rybníka, voda se pod tebou zavře, a my vyjdeme naprázdno. Však ty dovedeš děti dostat na břeh, budešli chtít. Vrátíšli děti, pustíme tě. A jestli ne, zatopíme ti.“ Vodník viděl, že to jde do tuhého a sliboval, že děti vrátí. Ať prý mu jen lidé ruce uvolní. Když se tak stalo, vytáhl ze šatu píšťalu a začal pískat. Byla to taková divná nota, že lidem mráz po zádech přejel. Ale když se ohlédli na rybník, vidí najednou, jak z křoví u vody dítě za dítětem vystupuje na hráz. Pobledlé byly dětičky, zamlklé, ale nic jim nebylo, všecky jak se tam do rybníka dostaly, zas tu stály na louce. Jejich rodiče běželi k nim; to bylo radosti ze shledání! „A teď tu ohavu zabijeme, aby nám už dětí nechytala!“ vzkřikl náhle jeden z mužů a hnal se s klackem na vodníka. Ale starý výměnkář postavil se honem před přivázaného, aby ho bránil. „Ne tak, ne tak!“ volal výměnkář. Slíbili jsme mu svobodu a třeba dostát slovu. Ale neodejdeli z tohoto rybníka, běda mu!“

Výměnkář sám odvázal vodníka, ten neřekl ani slova, jen se po lidech zamračeně podíval a přikrčen ubíhal k rybníku. Lidé si potom děti odvedli domů. Když se jich ptali, co dělaly pod vodou, neuměly nic jiného povědět, než že přišly do veliké síně, kam voda nevnikala, tam že si hrály, potom že si lehly na zem a spaly, dokud je nevzbudilo pískání. Slyšely prý ku podivu dobře píšťalu, ale nevěděly, odkud zvuk ten pochází. A potom, jako by je něco táhlo, vyšly ze síně, voda před nimi ustupovala, až se dostaly na hráz. — Za týden potom pásli pasáci u hráze dobytek. Najednou slyší od rybníka šum a vidí, jak z vody vyjíždí vozík, táhly jej čtyři veliké černé kočky. Na káře naloženo bylo všelijakého podivného nářadí, nahoře seděl vodník, oprati v ruce, a bičem pobízel spřežení do běhu.

„Vodník se stěhuje,“ smáli se pasáci a dívali se za vozíkem, který ujížděl po lukách, až jim zmizel s očí. Víckrát nikdo vodníka u Doubravice nespatřil.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?