O ledečských vodnících IV.

Když venku připaluje mráz a střechy domů se propadají do tmy, scházejí se ženy v některém stavení ve vsi k dračkám. A je-li více žen pohromadě, je i mnoho vyprávění. Není proto divu, že přitom hodiny rychle utíkají.

Nebylo tomu jinak ani u Marků v Ledči. Jednoho večera se u nich dralo až do jedenácté v noci a pak pospíchala jedna z žen na Mizerov. Když šla přes most a podívala se na zamrzlou řeku, viděla, že se někdo po ledě prochází. Zastavila se, pozorujíc, kdo to tak pozdě v noci chodí po zamrzlé řece. Podle malé postavy neznámého myslila zprvu, že je to nějaký chlapec. Dívá se chvíli a vidí, že neznámí natahuje nějaké sítě. Došel k mostu, vrací se k dolnímu mlýnu a už jde zase zpátky, stále sem a tam. Už už chtěla vykřiknout a pokárat jej a zeptat se ho, zda o tom rodiče vědí, co jejich syn tropí za neplechy. Tu si však teprve povšimla podivného oblečení malého človíčka:měl na sobě červené kalhoty a zelený fráček.

Strašně se polekala, že by ses na ní krve nedořezal, neboť poznala, že je to vodník, který v těch místech natropil už mnoho drobností. Ztratila všechnu zvědavost a utíkala domů, co jí nohy stačili.

Druhý den nechtěl nikdo z jejích známých věřit jejímu vzrušenému vyprávění. Ujišťovali ji, že byla jen postrašena povídačkami při dračkách a že se jí vše jen zdálo.

Ale brzy jí dali všichni za pravdu.

Ještě týž den přišli pod most ledaři, aby pro místní řezníky sekali a tahali led. Ledečtí kluci u toho nemohli chybět. I když je dělníci odháněli a varovali, přece se alespoň několikráte svezli kousek na ledové kře. Vtom jeden z chlapců při přeskakování z ledu na led uklouzl , spadl do vody a začal tonout. Než mu mohl někdo pomoci, zmizel pod ledem a utopil se.

Teď teprve lidé v městě pochopili, že žena skutečně viděla v noci vodníka, který líčil pod mostem na neposlušné hochy.