O ovčáku z Drahlína

Malý Drahlín se dříve nazýval Ovčín, zřejmě kvůli tomu, že zde hojně chovali ovce. Jedna pověst praví:

Každého rána, když se sluneční paprsky prodraly na matičku zemi, vyháněl ovčák z Ovčína svá velká stáda na pastviny. Byla to služba lehká, ale zodpovědná. Zodpovědná hlavně proto, že se nesměla žádná ovce ztratit. O to se staral hlavně ovčáků druh pes, který neúnavně obíhal stádo a nedovolit žádné ovci stádo opustit. Že by ovci někdo ukradl, ovčák strach neměl, protože takový lapka byl ve stejném opovržení jako vrah a stejně tak byl i souzen.

Jednou hnal ovčák své stádo na vzdálenější pastvinu, kde se nacházela Lídina studánka. Tu uviděl nedaleko studánky krásné bílé šaty na zemi ležeti a nikoho blízko neviděl. Proto šel blíže, aby si šaty mohl prohlédnout. Líbila se mu krásná látka ze síťoviny, a když nikdo nepřicházel, chtěl si šaty odnésti. Sotva ho však taková myšlenka napadla, otevřela se hladina studánky a panna Lída, která z ní vystoupila, ho před jeho úmyslem varovala. Ovčák ji však neposlechl, šaty si vzal a hnal stádo vesele domů.

Sotva začal doma ovce počítat, ulekl se velice, protože jedna chyběla. Běda mě, bědoval, čeká mě trest smrti, tak totiž byla v jeho době ztráta ovce trestána. Ovčák přemýšlel a hned ho napadlo, kde by měl ztracenou ovci hledat. Vzal šaty, které přinesl domů, a spěchal k hradu Valdek ke studánce panny Lídy. Vešel na nádvoří a volal pannu Lídu. Chtěl, aby se mu zjevila, že jí chce vrátit zpět šaty, které před tím vzal. Smiluj se a vrať mi ovečku, prosil. Potom položil šaty na místo, odkud je vzal a sotva to učinil, ozvalo se za ním zabečení. Ovčák pohlédl tím směrem a zaradoval se, z houštiny se hnala ztracená ovečka, ovčák se sklonil, objal ji a šťasten s ní se vracel k domovu.

Od té doby byl poctivým ovčákem a pokaždé když hnal ovečky k Valdeku, vzpomněl na svůj špatný skutek a v duchu odprošoval pannu Lídu za to, že podlehl hlasu ďábla a její šaty si odnesl. Panna Lída se mu od té doby již nezjevila.