O štěpanickém hradu

Kdysi žili pod horami dva velcí valdštejnští páni. Štěpán a Zdeněk z Valdštejna. A i když páni historikové říkají, že hrad štěpanický dal postavit jejich bratr Jan, lidová slovesnost nám říká, že to byl Štěpán. Ať si páni vědcové říkají co chtějí, my víme, že zbůhdarma by se Dolní i Horní Štěpanice i Lhota Štěpanická po Štěpánovi nejmenovaly.

Štěpán byl mírný a hodný pán a do nového hradu si přivedl překrásnou nevěstu, kdo ji uviděl, byl jí tuze okouzlen. Prudkou láskou k ní zahořel i Zdeněk i když již měla se Štěpánem dvě děti. I nezbylo jí, než se svěřit manželovi a ten vzplál hněvem a po rozepři bratra z hradu vyhnal. Ten od té doby netoužil po jiném, než po pomstě. Za nevlídného, mlhavého rána přiběhl jednou hlásný se zprávou, že se údolím blíží velký dav ozbrojených lidí s praky a obléhacími stroji. Posádka zvedla padací most a připravila se ku obraně. Ihned z horní vsi přiběhl na pomoc zástup lidu a vyjednavač se vrátil od nepřítele s nepořízenou. Byl to bratr Zdeněk a jeho zášť jej vedla k útoku na bratrův hrad, posádka hradu byla sice nespočetná, ale dobře cvičená a ještě než se Zdeňkovo vojsko přiblížilo, stačili z blízkého dvorce přihnat stádo ovcí a koz, takže smrt vyhladověním jim nehrozila a navíc od severu je chránila prudká rokle s bystřinou.

Štěpán jen myslel na svou paní s dětmi, rozhodl se je odvést tajnou chodbou do bezpečí a hned se chtěl vrátit do boje neb nebyl pražádný zbabělec. Jen ušli pár kroků, paní si vzpomněla na šperky po své matce a za žádnou cenu se jich vzdáti nechtěla. Tak uprosila svého manžela, že se pro ně vrátí, ať odvede děti a ona se zbrojnošem ihned za ním na „Zákoutí“ přispěchá.

Ale kdos si v hradě všiml, že pán s paní odchází a tak se rozšířila mezi obránci hradu malomyslnost, za slib volného odchodu otevřeli útočníkům bránu. Zdeněk opojený triumfem i vášní vtrhl první do bran a uviděl krásnou paní, zastoupil ji cestu a hrdá žena vytasila skrytou dýku a skoncoval se svým životem.

Štěpán se záhy dozvěděl krutou zvěst a spalovala jej myšlenka na pomstu. Zoufalý Štěpán, ale časem prohlédl, že zlo se nedá opláceti zlem a svému krutému bratru odpustil, když ten pochopil, že silou a mocí nelze štěstí dosíci a prosil bratra za odpuštění. Poté oba svorně na hradě žili a starali se o budocnost dětí bez matky.

Štěpán ale záhy hrad opustil s poutnickou holí a předsevzetím života plného odříkání.