O zakletém kohoutovi

V Klimkovicích žil před časy veliký boháč. Za živobytí šidil lidi jak jen mohl. Půjčíval peníze na vysoké úroky, což mu velké bohatství přineslo. Chudý lid proklínal tohoto starého šejdíře a lakomce. Když zemřel, zanechal po sobě šest mír dukátů. Po pohřbu přišli příbuzní rozděliti se o peníze. Ale jak ulekli se, když viděli, že na železné truhlici, v níž dukáty uzamčeny byly, sedí velký, strakatý kohout. Netroufal si žádný ku truhle blíže přistoupiti. Tu praví kohout chraptivým hlasem: „Jest-li že z vás někdo si troufá tyto peníze do roku utratiti, tomu je odevzdám. Zároveň upozorňuji, že tím nejen mne vysvobodí, ale i sebe šťastného učiní.“ Žádný z přítomných netroufal si tolik peněz do roka utratiti. To když kohout pozoroval, pravil smutně: „Vidím, že jsem na věky ztracen!“ V tu chvíli železná truhlice i s kohoutem zmizela a příbuzní nedědili ani halíře. Lid vykládá si, že kohout, který peníze hlídal, byl zemřelý lakomec sám a že svého vykoupení od příbuzných očekával. Truhlice více k spatření nebyla.