Světýlka

Jednou v noci se pantáta vracel ze Lhoty do Drahanovic. Bylo na podzim a už se brzy stmívalo. Po cestě se pantáta zastavil v hospodě na hlt režné, a jak šel odtud, měl dobrou náladu. Když se bral lesem., bylo mu všelijak, ale aby to nebylo znát, nahlas si pískal. Jak měl vyjít z lesa ven, dostal najednou kuráž a zakřičel: „Světylka, okažte se mně — já se s vama vepořadám!“ Jen to pronesl, objevil se odzadu houf světýlek a všecka se na něho hrnula a tlačila se okolo něho jako zdivočelá. Pantáta dal nohy na ramena, dostal strach a hlasitě škemral‘: „Světylka, nechtě mě! Prosím vás, dosť, dosť!“ Ale světýlka se na něho sesypala, hnala ho dál dolů po cestě a pantáta jen naříkal a nadával. Světýlka mu poletovala nad hlavou jako roj a tloukla ho a bila ho až k domovu. Teprve jak se dostal k chalupě, najednou se všecka ztratila a zmizela někde v lese. Když pantáta přišel domů, panimáma se tuze polekala! Záda, krk i hlavu měl samou modřinu. Dlouho potom stonal, než se z toho vzpamatoval.